Pákistán: valse triste
20.02.2008 11:42 Původní zpráva
O tom, jak se žije v Pákistánu po atentátu na Bénazír Bhuttovou, píše Viera Langerová, která v zemi dlouhodobě žije.
Smutné odkazy na tragické události ze 27. prosince: předvolební plakát s usměvavou tváří Bénazír rozříznutý napůl vlaje ve větru.
Všichni jsou přeopatrní, situace je nepředvídatelná a využití jakékoliv záminky na odvedení "národního hněvu" někam do bezpečnějších teritorií je osvědčená mocenská metoda. Zvoní telefon, volají mi přátelé kvůli promítání v místním filmovém klubu, který vedu. Jenom proboha nic, co by mohlo vyprovokovat jakékoliv negativní reakce, žádná odhalené těla, žádné pohoršující tělesné úkony, nemluvě o nějakých náznacích kritiky čehokoliv. Zmítám se mezi poslušností, opatrností a pocitem, že jsme vystrašení víc, než je vhodné.
V obchodě s hudbou a filmy, kam míříme pro Playstation 3, abychom splnili přání našeho čtrnáctiletého syna, nejsou žádní cizinci. Bezpečnostní předpisy po trvajících bombových demolicích v Péšávaru, kde se militantům nelíbí zejména prodejny s DVD, VCD a CD, jsou zkrátka jasné. Dalším oblíbeným terčem jsou holičství. Dlouhá brada je tady součástí náboženské identity.
Usedám zvídavě k dennímu tisku: sériové fotografie vraždy téměř v přímém přenosu, dokonce je vidět střelce s nataženou rukou. Záhady a otázky bez odpovědi se s každým dnem množí. Jak vlastně zemřela, proč média nejdřív přinesla zprávu, že je lehce zraněna, proč místo činu rychle " vysprchovali", smyli cokoliv, co mohlo pomoci vyšetřovatelům, komu patří utržená ruka, ztuhlá jako při držení revolveru, který se našel vedle? A tak dále.
I když mi vytrvalá a urputná snaha zahraničí označit nějaké místní politiky za vůdce demokratické opozice proti militaristické juntě vždy připadala jako značně nekompetentní, jakýmsi náznakem demokratického procesu byla už pouhá přítomnost BB a její strany ve volbách. Čtu někde, že prezident by měl odejít a odevzdat moc do rukou pákistánského lidu. Naskakuje mi z toho husí kůže. Moc lidu na čele s "lidovými vůdci" v muslimské zemi s nukleárním bojovým arzenálem může být pohroma celosvětového rozměru. "Jsme na svou důležitost hrdí", čtu kdesi v dopisech čtenářů.
Pak čtu smutné maily od svých pákistánských známých, setkávám se s nimi a naslouchám. Nic radostného. Zdá se, že naděje na jakoukoliv změnu, i tu nejméně optimistickou, je pohřbena. Lidé se odvracejí od veřejného života s trpkostí a beznadějí. Mnozí se obrátí k víře a paradoxní reakcí na náboženský extremismus bude silnější podpora náboženských autorit a vůdců, nabízejících umírněnější verzi islámu.
Jedním z hlavních problému jsou v Pákistánu mocenské stereotypy, neodbytně připomínající svou feudálně-koloniální minulost. Jakmile kdokoliv pocítí moc, začíná se chovat podle předem známých scénářů, kde je velice důležitým bodem mocenská hierarchie. V románu známého pákistánského spisovatele Mohsena Hamida Molí dým (Moth Smoke) je scéna, kdy hlavní hrdina ztratí všechno, co ho v životě řadilo mezi ctihodné občany a stane se z něho obyčejný chudák. Nemůže si dovolit už ani svého sluhu. Když si ale ten dovolí u rozhovoru sednout si k němu na pohovku, překvapeně se rozčílí. Sluha zapomněl, kde je jeho místo.
Demokracie, nejsladší pomsta
Povaha politického života nese rovněž tuto pečeť. Politické strany jsou spíš soukromým majetkem svých lídrů, jejich rodina a klanů, neexistují v nich jakékoliv volby a veškerá personální výměna probíhá na základě jmenování. Tudíž samozřejmě téměř neexistuje šance na příchod nových lidí do vyšších politických pozic. Strana PPP (Pakistan People Party) bývalé dvojnásobné premiérky nebyla žádnou výjimkou. Na místo vůdce byl v její závěti jmenován syn Bilawal, devatenáctiletý student, který se vrátil ke svým studentským povinnostem do Oxfordu. Média ovšem přinesla jeho zajímavý výrok: " Demokracie v Pákistánu bude nejlepší odvetou za smrt mojí matky."
Myšlenka o demokracii jako působivé pomstě je jistě originální a inspirativní.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.