Pálava: Římané, burčák a mediterán

Pálava je moravským Středomořím, krajinou obtěžkanou vínem, vápencovými skalisky i stopami římských legií a tatarských válečníků. A pavlovský genius loci teď žehná prvním burčákem a krvavě zbarveným babím létem. Buďte u toho též!

Na Pálavu vstupujeme malou oklikou přes Dunajovické kopce, do nichž zatím nevede turistické značení. A to je výzva, která se neodmítá. Těch pár kopečků západně od Dolních Dunajovic sice snadno zdoláte, cestou k nim však určitě zabloudíte v labyrintu vinic. Ale nebojte se, záhy vás vysvobodí některý z bodrých vinařů, vždyť sklizeň sladkých bobulí je v plném proudu. "To musíte pořád dál kolem vinohradu," ukazuje jeden z nich, kudy se dostat k nápadné stupňovité pyramidě, jež připomíná stavby starých Inků. Ve skutečnosti jde o vrch obkroužený terasami vinic, které po odsunu místních Němců pohltila step.

Tatarské vraždění
Terasovitý kopec nese jméno Velká Slunečná a slunce pořádně pere do jeho prudkých svahů. Jsme jen osmnáct kilometrů od dálnice D2, zároveň ale podivuhodně nablízku Středomoří. Vedro, víno, blankytné nebe.

A vlastně jsme i blízko asijských stepí, vždyť slavný brněnský básník Jan Skácel tady u Dunajovic slýchával nářek z tatarských válek: "Po stepi běží,/ běží na obzoru,/ kutálen větrem katránový keř./ Blízko je k vraždám, k stínání a zlu,/ je blízko k tatarskému koni."

Podle legend Tataři zdejší kraj plenili v roce 1241 a od té doby zde roste katrán tatarský, vzácná květina, které se přezdívá stepní běžec nebo stepní čarodějnice. "Jinde v Česku katrán nenajdete," vybavil nás po výletě zásadní informací botanik Ladislav Hoskovec.

To už jsme zpět v Dolních Dunajovicích a štrádujeme mezi vinohrady ke skalnatému hřebeni Pavlovských vrchů. A když konečně dobudeme pevnost Maidberk (Dívčí hrady neboli Děvičky), jsme opět v mediteránu a pod námi se objeví i skutečný záliv tvořený přehradní nádrží Nové Mlýny. Domy pod námi v malebném Pavlově mají střechy výhradně z červených tašek a z kostelní lodi vystupuje starobylá kamenná věž, vše má zvláštně blízko k momentce z některého chorvatského ostrova. A roste tu i středomořská květena, třeba písečnice velkokvětá, kterou jinde v Česku neuvidíte a Pálava je její nejsevernější lokalitou. Jinak za písečnicí musíte do Apenin, na Baleáry nebo do severní Afriky.

Co víno o nás zná
Pálava je slunečním státem, obloha je vymetená a hrozny se krvavě zbarvují, stejně jako některé listy vinné révy, čímž je ohlášen i přerod prázdnin v babí léto. Žízeň hasíme v Pavlově v jednom ze sklípků, v němž se oficiálně ani čepovat nesmí. Zapovídali jsme se ale s majitelem a dobré srdce se otevřelo, takže za chvíli už se pil předloňský cabernet sauvignon. Jeho burčák však potřebuje ještě špetku času, než dokvasí, pak se ale sklepy rozvoní i prvním mokem z letošní úrody.

Víno na svazích Pálavy pěstovali i skuteční rodáci ze Středomoří, vojáci X. římské legie císaře Marka Aurelia, kteří si postavili opevněnou základnu u severního břehu dnešní přehrady Nové Mlýny. Tahle stanice měla i pravé římské lázně, které využívaly 46 stupňů horký termální pramen, jenž dnes napájí místní akvapark. Pavlovský genius loci je tedy spojen až se starými Římany, však také tohle latinské spojení zrodila římská mytologie. Genius loci je duch místa čili bůžek ochraňující určitou lokalitu.

Než koupel v horkém prameni "římské" vody, to raději saháme po dalším poháru vína, které nám i hostiteli pořád více rozvazuje jazyk. "Nikomu nepovíme,/ co víno o nás zná," uklidňujeme se proto verši Jana Skácela, který si s vínem moc rozuměl. A už se těšíme na večerní prohlídku čarokrásného města Mikulov na úpatí Pálavy, o němž stejný poeta říkal, že je to "kus Itálie z Boží vůle přenesený na Moravu".