Průsmykem Mrtvého koně na australský Špindl

Penzion Sněžník psán včetně háčků a čárek leží v australském Špindlu přímo pod vrcholem nejvyšší hory jižního kontinentu Mount Kosciuszko. Nahoře je sice poněkud rušno, ale jen odvážní si troufnou projít průsmykem Mrtvého koně... Leda by se na posilněnou napili šnapsu s koněm brumby na etiketě.

Podél australských silnic jsou ukazatele pravděpodobnosti požáru. Ta byla počátkem léta na druhém nejnižším stupni, ale prvních během dvou týdnů se na nebi téměř neobjevil mráček. Ve Snow Mountains jsme projížděli stovkami kilometrů spálených lesů. Z blahovičníků zbyly jen holé kmeny a větve.

Lesy jsou zde jen přírodní, nikdo je nevysazuje a téměř nikdo nevyužívá, a proto si tím Australané hlavu nelámou. Některé stromy ožívají a začínají se zelenat. Příroda - nebo že by Bůh? - to zařídila tak, že semena si vytvořila odolnost vůči spálení. Opatřením proti požárům mohou být lesní průseky, ale bylo by jich na těžko dostupných místech potřeba tolik, že se tím nikdo nezabývá. Důkazem jsou sjezdovky v Thredbo, které uchránily lanovky a vleky před zničením.

Náš Sněžník na střeše Austrálie

„Australský „Špindl" založil v roce 1955 někdejší mistr Československa Antonín Šponar a jeden z nejstarších penzionů se jmenuje Sněžník, i s háčky a čárkou. Na náhorní plošině nad střediskem je nejvyšší hora jižního kontinentu Mount Kosciuszko (2229 m.n.m.). Pojmenoval ji polský geograf hrabě Paul Strzelecki v roce 1840 po slavném polním maršálkovi.

Z průsmyku Charlotte jezdí na vrchol postarší Australanky na kole a jen na poslední dva kilometry je musí odložit, protože davy „horolezců" jsou tak husté, že by mohly někoho přejet.

Na nejvyšším australském vrcholku je hromada kamení a na ní malý obelisk. Na balvanech sedí lidé všech národností a svačí. Ozvalo se i známé: „Jé, vy jste Češi?"

Impozantní byla mladá australská dvojice, která si na vrchol vyšlápla s dvěma malými dětmi - maličké nesli v batohu, větší vezli v kočárku. Nasadili vysoké tempo a brzy nám zmizeli za obzorem. Dohonili jsme je jen díky tomu, že mladá paní musela kojit. Náš pochod po hřebenech při plném slunci trval sedm hodin a na druhý den jsme se vydali opět do Thredbo na kolech.

Průsmyk Mrtvého koně

Moje dcera Zuzka mi chtěla ukázat sjezdovky, kde tři roky učila. Vyjel jsem strmou cestu jako první, ale ostrý vzduch mě začal píchat v plicích. Při výletech na kole jsem zjistil, že na počátku se skoro vždycky jede do kopce, protože výchozí bod leží v dolíku. Pro mne by byl příjemnější opak, protože odpoledne bývám tak unavený, že už mi kopce nevadí. Po výjezdu na Dead Horse Gap (průsmyk Mrtvého koně) se naplnilo latinské přísloví nomen omen. Díky padesáti stupňovému teplíčku na asfaltu jsem měl k mrtvole blízko. Musel jsem se posadit pod přírodopisnou tabuli, jedině tam byl stín. I voda v horských potocích byla teplá.

Zvláštní kapitolou australské přírody jsou mouchy. Aussies kvůli nim nosí čepice se síťkami, takže vypadají jako včelaři. Při chůzi a při jízdě na kole se jich na vás usazuje tolik, že postupně ztratíte chuť je odhánět. Připadal jsem si jak habešské dítě, které boj s mouchami vzdalo hned po narození. Vždyť přece neškodí! Na červené látce batohu se jich usadilo tolik, že zčernala. Mám podezření, že se jednalo o mouchy inteligentní - chtěly se dát bez námahy dopravit do vyšších poloh. Létání v řídkém vzduchu je namáhavé. Sem tam se objeví i ovádi, kteří však zásadně koušou jen přes ponožky nebo přes triko. Naše pokožka se jim hnusí.

Výchozím bodem do Snow Mountains je městečko Jindabyne, které leží u velké zpola vyschlé přehrady. Původní osada leží na dně jezera, které bylo napuštěno v roce 1960. Dnes je proslavená natolik, že podle ní nazval režisér Ray Lawrence jeden z nejúspěšnějších australských filmů - Jindabyne (2005). Napínavý příběh využívá jezero i okolní divokou přírodu. Ukazatel v Canbeře hlásá, že celková úroveň vody v přehradách je 48%, což je pokyn, že se má šetřit.

U vody je camping, v němž si Aussies rozestavěli obytné vozy a pospolu v nich trávili letní vánoční prázdniny. Všichni mají silné terénní džípy, slabší a méně prostorné vozy uvidíte na silnicích jen zřídka. Důvod pochopíte hned, jakmile vjedete na vedlejší silnici, která má prašný povrch. Auto začne poskakovat a musíte snížit rychlost na padesát. Menší auto by se rozpadlo a v prestižním sporťáku byste si zničili záda. Na silnicích všichni dodržují rychlost a s blázny, kteří jezdí u nás po D1 sto sedmdesát a víc, se zde nesetkáte. Nikdo nespěchá a nikdo nepředjíždí.

Brumby, tyrolská kořalka

Cestou do Thredbo nemůžete minout pravou australskou pálenici zvanou Distillery Wildbrumby. Brumby je australský divoký kůň, jenž se stal jedním z národních symbolů. Mají ho ve znaku sportovní kluby, spolky, je na tričkách, na reklamách a zdálo se mi, že i moji noví známí říkají svému ročnímu chlapečkovi: „Brumbyyyy!" Později jsem zjistil, že se jmenuje Brody a mně to znělo jinak.

Dalšími symboly pálenky jsou: klokan, ptakopysk, vombat, koala, krokodýl a možná i smrtelně jedovatý pavouk s červenou čárkou na hřbetě. Pálenici si zařídil australsko-rakouský pár, který navázal na umění tyrolského dědečka. Původně zde učili lyžování a na stará kolena si našli nové řemeslo. Dříve pálili jen pro sebe a pro kamarády, dnes stojí jejich destilary při hlavní silnici a jen málokterý turista se tam nezastaví. Většina kořalek je však na naše poměry slabá a příliš sladká.

Sedmdesát kilometrů blahovičníků

Na sever od Thredbo jsem poznal, co je to australský prostor. K dalšímu městečku jsme projeli sedmdesát kilometrů lesy z blahovičníků beze stopy po člověku. Pak jsme zjistili, že nejde o městečko, ale jen o pár domů. Doma tomu říkáme osada. V kopcích je několik farem, které nevidíte, potkáváte jen stáda dobytka nebo ovcí.

Po další stovce kilometrů lesů (opět převážně spálených) najdete další městečko, které není - jde o bývalou zlatokopeckou osadu. Jedinými stopami civilizace jsou přehradní jezera tvořící systém, na který jsou Australané pyšní. Pumpuje vodu z východní strany hor na západní s takovým úspěchem, že tím vyrobí nejen dost elektřiny, ale taky zavlaží vyschlá pole.

Provoz elektrárny Murray zahájila v šedesátých letech královna Alžběta, kterou kvůli tomu přivezli až do této pustiny. Desítky kilometrů tunelů a obrovských potrubí sají vodu samospádem - asi jako když stáčíte víno z demižonu do láhve postavené na zemi (pokud jsem správně pochopil). Jen ho na počátku musíte trochu nacucnout.

Foto: Jiří Vanýsek, wilbrumby.com