V minulém díle jsem psal o obtížných, až lidožravých muškách sandflys. Nemohu si odpustit svůj postřeh z kempu, kde tito otravňáci také úřadovali.
Hodně mě překvapil nápis na chatrné brance, která oddělovala prostor kempu od prostoru recepce, s nápisem: „Sandflys vstup zakázán." Nevěřil bych, že je s tímto hmyzem možná jakákoliv domluva. Ale ačkoliv v kempu všichni trpěli pod jejich útoky, před recepcí po nich nebylo ani stopy a další příchozí radostně platili kempovné.
Právě v tomto kempu jsme se probudili do krásného jasného dne a po dešti nebylo ani památky. Proto jsme neváhali a ihned vyrazili na projížďku po fjordu Milford Sound a vůbec si užít okolních krásných krajinek. Protože jsme stihli hned první okružní plavbu v 9 hodin, dostali jsme na palubě lodi snídani. Plavba začíná pod majestátní horou Mittre Peak. Této hoře se také přezdívá „Novozélandský Matterhorn".
Během kapitánova povídání o zdejších zajímavostech jsme propluli kolem rodinky tuleňů a několika vodopádů, padajících ze stometrových výšek přímo do vod fjordu. Spouště fotoaparátů nám nestačily cvakat.
Přestávku v plavbě jsme využili k návštěvě podvodní observatoře. Zde je možno pohodlně suchou nohou sestoupit pod hladinu a pozorovat okolní nezvykle bohatý podvodní svět. Vlivem netradičního uspořádání dna fjordu zde dochází k nedokonalému míšení sladké vody řek a slané vody moře. To utváří ideální podmínky pro růst korálů v menších hloubkách, než je jinde obvyklé.
Když jsme se dostatečně nasytili úžasnými pohledy na fjord, vedla naše cesta zpět do městečka Te Anau a pak ještě dále na jih. Po pár stech kilometrech jsme zastavili u Clifden Cave. Což je volně, bez průvodce přístupná vápencová jeskyně, dlouhá něco kolem půl kilometru. Těsné průlezy nejsou zdaleka pro každého a krápníkové výzdoby je poskrovnu. Vynaložená námaha se však mnohokrát vrátí při pohledu na mihotavá světýlka svítících červů Glove Worms. Ty svítí podobně jako naše světlušky, ovšem na rozdíl od nich světlem lákají hmyz a líčí na něj efektní sítě připomínající velejemný závojíček.
Cesta na jih byla ve znamení tisíců ovcí pasoucích se podél silnic.
Dokonce jsme měli na dvou místech během cesty i telefonní signál, což předznamenalo náš posun blíže moderní internetové společnosti. Jižní pobřeží nás přivítalo silným a studeným větrem vanoucím od jihu. Aby ne, nejbližší pevnina tímto směrem je totiž 4000 km vzdálená Antarktida. Největším lákadlem této části ostrova jsou ptáci a savci žijící na pobřeží. Proto naše kroky míří právě sem. Na Waipara Point jsme pozdravili párek lvounů povalující se na pláži. Ze svého lože nám znuděně mávli ploutví a my mohli pokračovat na Curio Bay.
V pobřežních skalách jsou dobře uchované zkamenělé kmeny prvohorních stromů. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme na zkamenělinách uviděli vzácné tučňáky žlutooké. Jejich nemotorně houpavá chůze nerozesměje jen málokoho a my docela zapomněli na kousavě studený vítr.
Když jsme jen pár set metrů odtud platili za kemp, správce k informacím o kempu starostlivě dodal: "... jo a dejte prosím pozor na Fila, někde se tady zase válí." Kdo je Fil, nám došlo, teprve když jsme chtěli sejít k moři. Přes cestu ležel rozkošnicky rozvalený, odpolední slunce vychutnávající veliký lvoun.
Ráno jsme si s našimi kajaky vyrazili zasurfovat na Purpoise Bay. Po malé chvíli pádlovaní, jen pár desítek metrů od břehu, se vedle nás objevily hřbetní ploutve. Ve zdejších mělkých vodách žije delfín Hektorův, což je nejmenší zástupce tohoto druhu. Že příroda u tohoto delfína nešetřila zvědavostí, bylo jasné ihned. Nepřiplul jen jeden, ale hned několik jedinců, aby omrkli ty zvláštní plovoucí barevné věci okupující jejich teritorium. Těžko popisovat pocity, když vedle vašeho kajaku, na vzdálenost natažené ruky, spokojeně vydechuje delfín. Jako by nám chtěli připomenout, proč sedíme v kajacích, začali dovádět v příboji. Když jsme se dostatečně vynadívali na jejich kousky, přidali jsme se k nim a jezdili ve vlnách společně.
Více o naší cestě můžete najít ZDE.
Foto: H2Omaniaks
