Sölden: Příhody učitele lyžování
18.02.2008 10:39 Původní zpráva
Jako lyžařský instruktor chodím na lyže téměř denně a skoro jako do fabriky. Ale kupodivu a bohudík mě to pořád hodně baví. Moji žáci a žákyně se mi pomalu slévají v poměrně stejnorodou masu, která se s různým úspěchem a šarmem valí (i válí) po sněhu. Některé příhody učitele lyžování snad ale stojí za zaznamenání.
Vlčák
Učil jsem sympatický mladý pár z Petrohradu. Anisja je skutečná krasavice s vlasy černými jak antracit a Vova její partner. Navrhl jsem jim, že jestli bude zítra hezké počasí, pojedeme lyžovat na ledovec. A ať si určitě vezmou fotoaparát, výhledy ze třítisícovky stojí za to. Oni na to: „My ale foťák nemáme, musíme si ho teprve koupit. Nám ho sežral pes."
Jak to?? „My totiž máme doma mladého vlčáka a on všechno sežere. Kromě foťáku nám sežral i oblečení a cestovní pasy."
Zapřísahali se, že ten pes to všechno nějak strávil a nechcípnul a že s ním nikdy ani nemuseli k veterináři! Prostě tvrdá ruská nátura.
Vova má hodně přes metrák, jezdí hrozným stylem a veškeré mé pedagogické snahy jsou marné. Ale jezdí jako tank a sjede úplně všechno. Jednou odpoledne, když už jezdili s Anisjou sami, Vova přehlédl nějakou bouli, která ho vymrštila do vzduchu a mimo sjezdovku do prašanu. Vyhrabal se celý, ale až v hotelu zjistil, že ve sněhu ztratil mobilní telefon. Druhý den jsme na to místo jeli, vytáčeli jeho číslo a poslouchali, jestli z pod sněhu neuslyšíme zvonění .... Marně! Že by zase vlčák?
Zlaté hodinky
Manželé s malou dcerou mluví jen rusky, a tak jim trochu pomáhám vyznat se v Söldenu. Chtěli si také prohlédnout Innsbruck a poprosili mně, abych je tam odpoledne doprovodil.
Jevgenij říkal, že si v Moskvě koupil švýcarské hodinky, ale že se mu rozbily a možná by si koupil jiné. Celou rodinu jsem vodil po různých obchodech, kde nakupovali, co se jim zrovna zalíbilo. Koupili si (v abecedním pořadí) bačkory, baterku, tři dorty, čtyři filmy, mobilní telefon, mýdlo, náhrdelník, pomádu na rty, rukavice, salám, špek, tři sklenice a župan. Navrhl jsem jim, ať si taky koupí ještě jeden kufr, aby to měli v čem odvézt domů. Ale můj návrh nebyl přijat, ačkoli jsem se dušoval, že v Söldenu se kufry neprodávají, a tak si ho buď koupí v Innsbrucku, nebo vůbec ne.
Jevgenij byl stále posedlý hodinkami, a tak jsme zašli do dvou hodinářství, kde se vždy odehrávalo totéž: Jevgenij si vybral nejluxusněji vypadající hodinky a nechal si je předvést. Po chvíli se zeptal, jestli nemají něco ještě lepšího. Prodavačka vytáhla z trezoru podobný model ve zlatě, několikanásobně dražší. Jevgenij se chvíli ošíval, pak jsme poděkovali a odešli. Na ulici mi řekl, že něco tak levného nemůže vzhledem ke svému společenskému postavení nosit na ruce.
Etika učitele lyžování mi velí neptat se klientů, co vlastně dělají a odkud ty peníze berou.
Pěkné ženské
Gabriel je z Polska a ve svých 59 letech stál poprvé v životě na lyžích. Byl tu s manželkou a synem. Syn se ho snažil přemluvit, aby s nimi hned první den jel lyžovat na ledovec, že to nic není. Gabriel ale odmítl s tím, že se nenechá od syna - mladého blázna - zabít. Raději si najal instruktora. Mě.
Po příslušné přípravě jsme vystoupali na mírný kopeček a učil jsem ho oblouky v pluhu. Ale za žádnou cenu nemohl oblouk dotočit. Vždy před půlkou oblouku začal křičet: „Kurva, kurva!" a po tomto bojovém jeku zase stočil špičky lyží ke svahu. Zastavil, byl celý zpocený, třásl se a říkal mi: „Mám stracha!"
Chtěl jsem ho uklidnit, a tak jsem mu navrhl, abychom chvíli postáli a dívali se po pěkných ženských, které kolem lyžují. Gabriel ale protestoval, že to není ono, neboť po pěkných ženských se má koukat na pláži, kde jsou jen v plavkách a ne na sjezdovce, kde jsou celé oblečené!
Oko za oko, zub za zub
Jak na Nový rok, tak po celý rok: ráno bylo na ledovci minus 24 stupňů! Sotva jsem vyjel na kopec volali mně na místní stanici Horské služby, kde potřebovali tlumočníka z němčiny do ruštiny. Do lyžaře z Omska najel hned po ránu nějaký Němec, zlomil mu klíční kost, rychle se omluvil a ujel. On se pak s pomocí manželky ze sjezdovky dopotácel na Horskou službu.
Omsčan (smrtelně bledý) ani jeho manželka (též smrtelně bledá) nemluvili jinak než rusky. Takže jsem měl o práci postaráno. Zraněného lyžaře nakonec odvezla do nemocnice helikoptéra, přičemž se odehrála srdceryvná scéna. Jeho ženě, která se do té doby psychicky jakž takž držela, vhrkly slzy do očí, a jakmile se helikoptéra odlepila od země, začala usedavě naříkat - není divu.
Stál jsem náhodou vedle ní a tak se mi tato milující manželka instinktivně na pár vteřin přitiskla na hruď, kde hledala útočiště před ošklivým a cizím světem. Chvíli jsem ji hladil po ramenou a slovně konejšil. Ona si pak vyčítala, že tomu Němci měli hned dát po hubě a byl by pokoj. Aspoň by měli pocit, že jednoduché spravedlnosti (oko za oko, zub za zub) bylo učiněno zadost. Vzápětí ale logicky namítla, že se zlomenou klíční kostí se po hubě blbě dává, v čemž se nemýlila.
Pivo a biftek
Oxana z Jekatěrinburgu přijela s mužem Alexandrem. Oxana je fešná čtyřicátnice a Alexandr obtloustlý šedesátník s rozpláclým nosem, který vůbec nelyžuje (prý ze zdravotních důvodů) a očividně to všechno, včetně Oxaniných oblečků, šperků a líčidel, platí.
Oxana stála poprvé v životě na lyžích a Alexandr, v pohorách a s kamerou, všechno z povzdálí filmoval. Po čtvrt hodině ho to ale přestalo bavit a začala mu být zima. Oxana ho velitelsky poslala do blízké hospody na čaj a varovala ho před prochlazením prostaty. Když skončila hodina, Oxana se několikrát z mobilu snažila přivolat Alexandra, ten ale vůbec neodpovídal. Vydali jsme se ho tedy s naštvanou Oxanou hledat do hospody.
Našli jsme Alexandra, jak labužnicky dojídá biftek a popíjí pivo. Oxana mu začala vyčítat, že neodpovídá na její telefonáty. Alexandr opáčil, že nemůže sledovat telefon v době, kdy jí biftek a pije pivo a že jídlo je jednou z mála jeho životních radostí. Načež zpražil Oxanu pohledem člověka, který ví, o co mu v životě jde a který to všechno stejně, tak jako tak, platí. Tím nenechal nikoho na pochybách, že věc považuje ze své strany za vyřízenou. Moloděc!
Čornyj spusk
Olze z Oděsy bylo jen asi třicet let, ale strašně se bála rychlosti a prudkých svahů. Ať jsem jí co chtěl vysvětloval a ukazoval, jezdila pořád stejně pomalu a stejně špatně. Při poslední jízdě jsem jí zavedl na prudkou sjezdovku a přesvědčil jí, že ta sjezdovka vlastně není těžká a že to určitě sjede. Asi v půlce kopce se ale beznadějně zablokovala a nechtěla dál. Tak jsem jí vzal za sebe na hůlky a pomalu jsme sjížděli dolů, přičemž pořád jen mumlala: „Pavel prošu medlenno, neostavljajte meňa!", měla hrůzu v očích a po těle (údajně) studený pot. Cestou si totiž všimla, že ukazatele čísla sjezdovky jsou v černé barvě a že jsme tudíž na černé sjezdovce. Tím byl můj podvod prozrazen.
Zdůvodnil jsem jí to tak, že na konec hodiny se vždycky - podle osvědčených pedagogických zásad Makarenkových - musí udát něco mimořádného. Až se vrátí domů, bude se aspoň mít čím chlubit. Sjet černou sjezdovku, to nedokáže každý! Dole pod kopcem nakonec uznala, že jsem měl pravdu a za ten „čornyj spusk" mi dala diško. I takhle se dají vydělávat peníze!
die Kraft
Každou středu večer je ski-show a lyžování s pochodněmi, což obnáší i dobrou večeři a docela příjemnou zábavu. Večeři mi v samoobslužné restauraci dávala jednou mladá rakouská kuchařka, která byla na svůj věk (asi 25 let) hodně tlustá - pravá žena od knedlíků. Stěžovala si, že ski-show a jízdu s pochodněmi ještě nikdy neviděla, i když se odehrávají přímo před její restaurací. Ona ale musí celý večer bez přestání nakládat na talíře špagety, řízky atd., takže na koukání nikdy nemá čas. Ptala se mě, jestli ve ski-show taky účinkuji, a když jsem řekl, že ano, odvětila s obdivným výrazem ve tváři, že na to je určitě třeba hodně síly (Kraft).
Tak mi naložila vrchovatý talíř s výrazem dobromyslné baculaté kuchařinky, jejíž guláše a knedlíky mají spasit svět před vysílením a zaručit všem stejně objemné hýždě a stehna, jako má ona sama.
Rychlovka
Kanaďan Erik byl ve věku asi 35 let naprostým začátečníkem. Velmi sympatický mladý muž se vyznačoval tím, že když jsem mu cokoli řekl stran techniky lyžování, tak se nad tím hluboce zamyslel a pak se důsledně snažil dělat přesně to, co se po něm chtělo. Na konci druhé dvouhodiny jsme už jezdili paralelní oblouky. Větší rychlovku jsem zatím s nikým nezažil.
Voyeur
Mí žáci ale přece jen nejsou úplně stejnorodou masou. O tom, že k výuce lyžování lze přistupovat různě, mě definitivně přesvědčil jeden osamělý sjezdař.
Vidím na kopci lyžovat pána nápadně se podobajícího těm, které jsem potkal na Altaji. Dám se s ním do řeči a ptám se ho, jestli náhodou není z Altaje. On na to, že ano a že já jsem ho naučil lyžovat. Protože jsem ho nikdy neučil, tvářil jsem se nechápavě. On mi vysvětlil, že zpovzdálí pozoroval mou hodinu a lyžovat se naučil tím, že všechno prostě okoukal.
Nejenže to byl můj první žák z Altaje, ale i první žák, kterého jsem naučil lyžovat, aniž bych ho učil.
Foto: Pavel Černohorský
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.