Více než 4000 let ukazovaly putující stíny čas a i v době hodinek Swatch zůstaly sluneční hodiny půvabnými uměleckými předměty. Propojuje se v nich umění a věda, malířství, astronomie a fyzika. Jsou tak součástí kulturních dějin, tichými svědky své doby.
Vlastně jsem si jich všiml teprve tehdy, kdy jsem na trhu ve francouzském Permes, pěkném městečku nedaleko Dole, vedle stánku se sýrem uviděl, jak mladá dáma s krásnýma tmavýma očima prodává ciferníky ke slunečním hodinám. Tyto „cadrans solaires“, jak se jim tam říká, byly pestře pomalované, mnohé ozdobené znameními zvěrokruhu. Pak jsem najednou o několik metrů dál na starém notářství objevil pravé, původní sluneční hodiny. Čas, který mezi dvěma oblaky ukazovaly, patřil asi – jak jsem si nejdřív myslel –, ke zdejším mírám. Ale latinský nápis na ciferníku vyrytém do kamene přesvědčil každého: „Bez slunce je dům smutný“.
| Poledne („meridian“) je univerzální a přesný údaj – moment, kdy slunce kulminuje, nastává každý den a lze ho snadno a přesně stanovit. Sluneční hodiny tedy hlavně fungovaly tak, aby ukázaly poledne – proto se tomuto typu říká „méridiennes“. |
V dřívějších, méně hektických dobách, kdy kohout ohlašoval rozbřesk a začátek nového pracovního dne, znal den vlastně jen tři intervaly – ráno, poledne a večer. Otázka po přesnosti měření času měla tedy úplně jiný charakter. Kromě toho měla církev od doby křižáckých výprav ve 12. stol. monopol na oznamování poledne prostřednictvím svých zvonů, zatímco úřední hodiny vrchnosti nepřímo udávaly rytmus života ve městě. Dozorci na trhu, městští a soudní poslíčci měli tedy zálibu v organizování času, a tím i zájem na jeho obecně platném určování. To také nejspíš vysvětlí, proč se sluneční hodiny na veřejných budovách soustřeďovaly na dobu kolem poledne – městští úředníci totiž už tenkrát nechtěli zmeškat svou siestu. Alespoň tehdy, když si slunce nehrálo s mraky na schovávanou. Proto se na slunečních hodinách tak často objevuje nápis: „Dokud svítí slunce, mluvím – bez slunce mlčím.“
I přes rozšíření výroby mechanických hodin v 18. stol. – tedy se začátkem éry, kdy lidé zjistili, že potřebují slyšet hodiny tikat a mít neustále pojem o čase – zůstal význam slunečních hodin zachován. Neboť co by byly hodiny bez hodináře? Ani pendlovky či kapesní hodinky na péro nezpůsobily, že by se sluneční hodiny staly zbytečnými – právě naopak, staly se důležitým instrumentem na informování široké veřejnosti. V době, kdy mechanické hodiny ukazovaly svému pyšnému majiteli čas s přesností na čtvrthodinu – a to stačilo, protože za den nebyla odchylka větší než hodinu, byly sluneční hodiny schopny určit poledne na minutu přesně. A to i přes odchylky dané pohybem země během roku. „Moderní“ hodiny se tedy musely téměř denně nastavovat - podle slunce.
Gnómonika neboli umění propočítat a postavit sluneční hodiny vedla ke zpřesnění tohoto způsobu měření času – ručička se zakřivila k ose zeměkoule a podle pohybu země v různých ročních dobách se stanovilo místní, tzv. střední poledne. Kvůli zpřesnění časového údaje se stavěly sluneční hodiny velkých rozměrů a přizpůsobovaly se místní zeměpisné délce. Ve francouzském regionu Franche Comté, např. v Pontarlier, Clairvaux, Gy, Gray nebo Vesoulu, jsou mnohé sluneční hodiny schopny ukázat poledne s přesností asi 15 vteřin. Všechny jsou nainstalované na veřejných budovách.
Zcela zvláštní „méridiennes“ z roku 1755 najdeme na podlaze kostela v hodinářském městě Besançon v oblasti Comté. Stín vrhá destička v jednom z kostelních oken.
Zajímavé sluneční hodiny jsou k vidění v „Musée du Temps“ (Muzeum času) v Besançonu. Kromě zhruba 17 slunečních hodin nesmíme opomenout sluneční hodiny o rozměru 10 metrů z roku 1786, které jsou na nádvoří Lékařské a farmaceutické fakulty města.
Morteau/Doubs je vedle Besançonu dalším městem, kde si lze prohlédnout řadu slunečních hodin. Nejpozoruhodnější z nich jsou v Chāteau Pertusier, kde je rovněž Muzeum hodin.
Je pochopitelné, že se sluneční hodiny častěji vyskytují v jižních městečkách, kde hodně svítí slunce. Od 18. do 19. stol. zasahuje tento vývoj i venkov. Jednoduché průmyslově vyrobené „méridiennes“ se instalují téměř v každé vsi: na jižní stěnu se připevnil kovový kotouč a ručička, ale také se udělala křivka na korekci skutečného místního poledne, tzv. „midi-local“. V městečkách a vesnicích francouzského regionu Franche Comté např. je sluneční ciferník dobře vidět na fasádách kostelů nebo veřejných budov. Ukazuje místní čas. Jako všechny veřejné objekty se sluneční hodiny stávají ozdobou a uměleckým předmětem, památkou a nástrojem komunikace. Kolem třiceti takovýchto hodin, které byly vyrobeny od r. 1850 do r. 1900, je ještě dnes k vidění na kostelech a radnicích. Nejdokonalejší, opatřené jménem „Adam á Colmar“ jsou na kostele v Giromagny/Belfortu. Na jedné desce je znak „8“, s jehož pomocí lze přečíst správné „střední“ poledne přímo. Právě ve svobodném hrabství (Franche Comté) není tento sklon k přesnosti žádnou náhodou. Zdůrazňuje preciznost nejenom zdejších hodinářů, ale také obyvatel oblasti proslulé výrobou hodin.
Trasa se slunečními hodinami
Francouzský departement Hāutes Alpes dále na jihu vlastní nejbohatší soubor slunečních hodin na světě. Jedná se o 413 malých uměleckých děl (jen v oblasti Queyras jich je 60), historických i současných. Existuje zajímavá turistická trasa „La route des Cadrans solaires“ oblastmi Le Queyras, La Vallouise, Le Brianc, Onnais a Les Pays du Buech.
Na Trase slunečních hodin v regionu Franche Comté jsou zajímavé hodiny na nádvoří Colléges Pasteur ve městě Arbois. Sluneční hodiny z roku 1839, které sestrojil Pasteur, udivují svými rozměry 2,4 x 4 m. V Dóle, v zahradě opatství Abbaye du Mont-Roland, se nachází pozoruhodný „Monument Gnomique“ z roku 1633 s několika slunečními hodinami.
Unikátem mezi slunečními hodinami je bezesporu „Le Calvaire de Molpré“ v jedné vesničce na kopci nad údolím Valeé du Miéges. Kamenný, bohatě zdobený kříž se čtyřmi evangelisty a apokalyptickými symboly, postavený v roce 1874 vesnickým učitelem Eugénem Chauvinem, není jenom obyčejným krucifixem. Obsahuje dvoje sluneční hodiny s mnoha nápisy a rytinami, které mu dávají vědecký charakter. Jedny sluneční hodiny jsou vertikální, druhé horizontální. Krucifixové hodiny zároveň fungují jako kalendář, který ukazuje den, měsíc, roční dobu a výšku slunce.
Sluneční hodiny na soukromých domech nebyly nejspíš tak přesné jako na úřadech. O to však byly nápaditější a barevnější. Svými jemnými barvami a tvarem se odlišují jedny od druhých. Tvary, číslice i nápisy jsou výrazem lidovosti a svědkem dějin. Mravoučné či religiózní nápisy najdeme téměř na každých hodinách. „Kdo mi často věnuje pozornost, ztrácí svůj čas...“ Uplývající čas a konec života je oblíbeným tématem nápisů: „Zatímco se na mě díváš, stárneš,“ (Besanćon, Musée du Temps) nebo „Mezi všemi je jedna tvoje, jen ty nevíš, která to je,“ říkají sluneční hodiny v Ounans/Jura. „Ultima latet“ („Poslední je neznámá“) stojí na hodinách na jednom domě ve Vauconcourtu.
„Carpe diem – užívej dne“ patří k velmi běžným nápisům. Ale nejčastěji se na slunečních hodinách objevují výroky náboženského charakteru: „Hodina pro člověka, věčnost pro Boha.“ Některé připomínají konec: „Pod sluncem je všechno marné, život uprchne jak stín, tvůj osud řídí nebesa.“
Svědkové klidnějších časů
I když už jejich předností není přesnost (což byla v dřívějších, klidnějších dobách snadno omluvitelná chyba), jsou sluneční hodiny bezesporu svědky neuspěchané, „pomalejší“ doby. „Přátelům se zdají příliš krátké,“ stojí na hodinách v Pagnozu/Jura, zatímco v Navenne (H. Saone) se upozorňuje na to, že „Pro přítele se hodina vždycky najde“. Možná že dnes mají tu výhodu, že svým denním slunečním rytmem poskytují jiný postoj k životu a předávají své vlastní poselství.
S mechanickými hodinami a jejich následovníky došlo k tomu, že se staly pánem nad časem. Neúplatně vládnou nad letovými řády, pracovní dobou a vším, co se děje. Ztratily svou tisíciletou nevinnost, kdy byly jen hrou s časem.
