<span>Švýcarské železnice:</span> po kolejích skoro až do nebe

Švýcarské údolí Engadin je již po desítky let proslulé jako oblast neobyčejných přírodních krás, Svatý Mořic patří mezi přední klimatické lázně Evropy a na své si tu přijdou i milovníci sjezdového lyžování. Oblast je ale také východištěm dvou z nejúžasnějších evropských železnic: Berninské a Albulské horské dráhy. Letošní zápis těchto tratí na seznam světového dědictví UNESCO jistě turistickou atraktivnost tohoto koutu Švýcarska ještě zvýší.

Koho to napadlo postavit?
Po Berninské a Albulské železnici, které jsou součástí tzv. Rhétské dráhy (Rhaetische Bahn), dnes jezdí především turisté. Ovšem důvod, proč se železniční dělníci a stavební stroje před sto lety zakousli do obtížně přístupného terénu, byl prozaičtější. Jihovýchodní část Švýcarska, zejména údolí Horní Engadin s tehdy již slavnými klimatickými lázněmi Svatým Mořicem, představovala odlehlý kout země bez spolehlivého dopravního spojení, a právě budovaná železnice to měla změnit. Úkol to nebyl právě snadný, protože Engadin je oddělen od zbytku Švýcarska vysokými horskými hřbety a ještě odlehlejší údolí Poschiavo bylo do té doby celoročně přístupné pouze z jihu, z Itálie.

Berninská i Albulská dráha mají úzký rozchod (1000 mm), jsou elektrifikované a jedná se o tzv. adhezní tratě; vlaky tedy překonávají strmá stoupání (až 70‰ !) bez pomoci zubů. Provoz byl zahájen začátkem 20. století: po severnější, albulské větvi projely první vlaky v roce 1903, Berninská dráha byla dokončena o sedm let později.

Kravatové tunely a kamenné viadukty
Obě železniční trati se stýkají ve stanici Pontresina, jen pár kilometrů od Svatého Mořice. Můžete se odtud vydat severním směrem po Albulské dráze, která protíná horský masiv pod průsmykem Albula a poté klesá severovýchodním směrem až do stanice Filisur.

Na sedmašedesáti kilometrech vlak projede celkem 42 tunelů (z toho 4 jsou „kravatové" tedy železnice dělá obrátku o 360°) a překoná neuvěřitelných 144 většinou kamenných viaduktů a mostů. Mnoho viaduktů je postaveno do oblouku a vytvářejí tak malebné scenérie. Masiv Albula trať proráží skoro 6 kilometrů dlouhým tunelem.

Berninská větev vede z Pontresiny k jihozápadu. Je trochu kratší (61 kilometrů) a je na ní méně mostů a tunelů, zato překonává mnohem větší výškové rozdíly. Vlaky totiž musí z Pontresiny vyšplhat na sedlo Berninapass (2253 m) a následně klesnout přes Poschiavo mnoha dlouhými serpentinami až do italského Tirana v nadmořské výšce pouhých 450 metrů!

Cestování po Rhétských železnicích není samozřejmě volbou pro spěchavé, i když tempo není ani zdaleka šnečí. Celou trasu z Filisuru do Tirana zvládnete za tři hodiny. Tady ale jde o něco jiného: cesta je cíl. Za každou zatáčkou, za každým tunelem se otevírají nové výhledy, krajina se mění každou minutu. Je řada míst, kde se vyplatí vystoupit a udělat si aspoň krátkou procházkou.

Na Albulské dráze se zastavte v Bergünu, středověké rétorománské vesnici stulené v hlubokém údolí na severním úpatí masivu Albula. Mezi nejatraktivnější zastávky na berninské větvi patří Morteratsch (odtud se můžete po turistické stezce vydat k ustupujícímu čelu Morteratschského ledovce), Bernina-Diavolezza (navazující lanovka vás vyveze na vrchol Diavolezzy, 2978 m) a samozřejmě též vrcholové nádraží v průsmyku Bernina pojmenované Ospizio Bernina. Tady jste již nad hranicí lesa a za pěkného počasí tak nic nebrání fantastickým pohledům na okolní štíty v čele s Piz Bernina (4049 m), nejvýchodnější alpskou čtyřtisícovkou.

Pokud chcete projet engadinské železnice ve velkém stylu, zvolte rychlík Bernina Express. Vagóny, natřené charakteristickou červenou barvou, mají okna „protažená" do střechy, aby si cestující mohli dosyta užít pohledů na okolní krajinu. Rezervace míst je povinná, během cesty probíhá výklad v několika jazycích.

Foto: archiv