Švýcarský Engadin má <span>panenské hory</span> i starobylou kulturu

Švýcarské údolí Engadin patří k nejzajímavějším alpským krajinám. Vedle světově proslulého Svatého Mořice tu najdete malebné staré vesnice s dochovanou původní architekturou, ve Švýcarském národním parku pak nedotčenou horskou přírodu. Poměrně nevelká vzdálenost z Česka pak z Engadinu dělá dobrý cíl třeba i na prodloužený víkend.

Hory ze všech stran
Osu Engadinu tvoří horní tok Innu - toho Innu, který se o stovky kilometrů dál vlévá v Pasově do Dunaje. Tady je ale Inn horskou říčkou, která si tu mírně, tu divočeji razí cestu mezi vysokými alpskými hřebeny. Horní Engadin od průsmyku Maloja až po obec S-chanf přitom působí nezvykle klidným dojmem, řeka tu protéká širokým mírným údolím s malým spádem a jen okolní štíty dávají tušit, že se nacházíte docela vysoko (dno údolí tu leží ve výšce kolem 1 700 m n. m., tedy výše než hřebeny Krkonoš).

To Dolní Engadin je jiná káva: Inn se prodírá divokým kaňonem, řeka meandruje, bouří a vytváří silné peřeje. Dolní Engadin byl až po dnešní rakouské hranice vždy špatně prostupný, a tak se bez nadsázky dá říci, že údolí ohraničují vysoké hory ze všech stran. Spojení se zbytkem Švýcarska je problematické i dnes, protože všechny tři silniční průsmyky vedoucí západním směrem měří přes 2 200 metrů a jsou v zimě neprůjezdné - dopravu pak musí obstarat železnice.

Do národního parku za kozorožci
Turisty a milovníky přírody přitahuje Švýcarský národní park (Schweizerischer Nationalpark), chránící unikátní ekosystémy v horských masivech lemujících Engadin z jihovýchodu. Park patří mezi nejstarší v Evropě - založen byl již v roce 1914 - a paradoxně se jde o jediný národní park v celém Švýcarsku. Je to velmi členitá horská krajina s řadou vrcholů přesahujících 3 000 m n. m.

Cílem parku je ponechat přírodu svému přirozenému vývoji bez zásahů člověka, v parku proto nejsou lanovky ani rekreační střediska a není tu povolen žádný „moderní rozvoj". Turisté se po parku mohou pohybovat po řídké síti značených cest. Nejsou to ovšem žádné nenáročné procházky, počítejte s velkým převýšením a prakticky žádnou infrastrukturou. Na území parku stojí pouze jeden hotel a jedna horská chata - zkrátka, divočina.

K významným zástupcům fauny patří kozorožci, kterých se tu v menších stádech pohybuje asi 400. Ti se dají v odlehlých údolích na menší vzdálenost spatřit docela často, podobně jako svišti či vysoká. Horší je to s orly a supy, kteří jsou plaší a nejspíš je zahlédnete jen jako tečky kroužící nad horskými stráněmi.

Před vstupem do národního parku je užitečné zastavit se v Zernezu, kde sídlí hlavní informační centrum. Moderní multimediální projekce je orientovaná hlavně přírodovědně a personál poskytne vyčerpávající informace o aktuálních podmínkách pro turistiku.

Na své si přijdou i fandové moderní architektury, neboť návštěvnické centrum sídlí od května 2008 v ultramoderní budově projektované švýcarským architektem Olgiatim. Názory na kvality této stavby se různí a kolísají od nadšení pro geniální jednoduchost (betonová stavba zvenčí postrádá jakékoli výraznější členění) až po odsudky přirovnávající budovu k ohyzdnému horskému paneláku...

Předmětem sázky byla spokojenost Angličanů: pokud by se jim ve Svatém Mořici nebylo líbilo, slíbil hoteliér zaplatit nejen všechny výdaje na místě, ale též dopravu z Londýna a zpět. Jenže Britové po pár dnech zjistili, že slunečný Svatý Mořic jim vyhovuje mnohem více než věčné plískanice v Anglii, a zůstali až do Velikonoc. Badrutt tím ušetřil, hlavně se však událost v Británii rychle rozkřikla a proslulost Svatého Mořice jako zimní destinace rostla raketovým tempem.

Dnes sem sice hosté zdaleka nejezdí, jen aby načerpali sil v příjemném klimatu - významnou část návštěvníků tvoří lyžaři a vysokohorští turisté - ale značku luxusní a ne zrovna levné destinace si místo drží stále.

Po bobové dráze 130 km/h
Přímo ze Svatého Mořice se rozbíhají lanovky, které šplhají až na vrchol Piz Nair (3 057 m n. m.). Pokud přijedete v zimě, nejlépe si zalyžujete na svazích Corvatsche na protějších svazích údolí; tady vás lanovky vyveze až do výšky 3 300 m n. m. A když vás jízda na dvou prknech či na snowboardu omrzí, můžete ve Svatém Mořici zkusit ojedinělou atrakci, a to zdejší bobovou dráhu.

Ta vede jako jediná z mezinárodně uznaných bobových tratí v přirozeném terénu a slouží nejen závodům a tréninku - pokud máte dost kuráže a rezervujete si jízdu předem, můžete se po ní, samozřejmě jako neřídící pasažéři, v závodním bobu svézt i vy. Není to ovšem zábava pro bojácné, protože bob se s vámi i při „ležérní" jízdě rozjede na 130 km/h a přetížení ve 180° zatáčkách dosahuje 4 G. Vteřin strachu napočítáte během jízdy asi 75 a celá legrace vyjde na více než 200 CHF, domů si odnesete kromě nevšedních vzpomínek taky diplom vlastnoručně podepsaný prezidentem místního bobového klubu.

Babylon jazyků
Ke kulturnímu bohatství Engadinu významně přispívá skutečnost, že hlavním zdejším jazykem je rétorománština. Tento geneticky velmi starý jazyk, ze všech živých jazyků nejbližší latině z doby starého Říma, je jedním ze čtyř úředních jazyků Švýcarska a nic nevadí, že jím aktivně hovoří jen necelé procento obyvatel konfederace.

V Engadinu (rétorománsky Engiadina) je rétorománská tradice velmi živá, s nápisy v tomto jazyce se setkáte na každém rohu a např. ve školách se děti až do čtvrté třídy učí pouze v rétorománštině. I přes oprávněnou hrdost na toto výjimečné kulturní dědictví se však prakticky všichni místní obyvatelé dohovoří i německy a většinou také italsky - vždyť stačí doslova přejít kopec (v tomto případě sedlo Berninapass) a octnete se v čistě italsky hovořícím údolí Val di Poschiavo.

Foto: Vít Štěpánek a švýcarské turistické centrály