Thajsko: když sloni hrají fotbal

Tradadá! Cirkusová fanfára budí hosty dvou nádražních hotýlků východothajského města Surin chvilku před sedmou. Ještě rozespalí se štrachají k oknu, aby se shora podívali na tu slávu: do průvodu se řadí ženy oblečené do barevného hedvábí a stříbrných čelenek, babičky hlídají úžasem oněmělé děti, děti mávají mámám, muži vztyčují vysoké prapory. Ještě výš než prapory se plácají sloní uši. Jeden, druhý, třetí, sloni přicházejí ze všech stran. Za chvíli je slon všude, kam se podíváš.

Východothajská provincie Isaan je všechno, co turistické prospekty nenabízejí: vysušená,  horká, chudá placka, která s Thajskem zelených ostrovů nebo lesnatých hor na severu nemá nic moc společného. Isaan, nejchudší thajská provincie, je zaostalý i na asijské poměry; turista sem nezabloudí; místo thajštiny se mluví laosky; a jediné, v čem Thajsku vévodí, je prostituce. Tenhle kraj světa měl tu smůlu, že tu v padesátých letech při hranicích s Laosem vyrostly americké vojenské základny, a kde je poptávka, je i nabídka. Dodnes se prý každá druhá thajská prostitutka narodila v Isaanu.

Jedna z mála akcí, které otáčejí tímhle pátým thajským kolem u vozu, je slavný sloní festival v Surinu.

Ze sedláků se slony na sloní krotitele

Lidé z okolí Surinu měli ke slonům úzký vztah odjakživa, i když těžko říct, jestli to i sloni viděli stejně. Suriňané totiž zvířecí obry odchytávali v divočině v sousední Kambodži a používali jako živé pracovní nástroje. S tím je ale po kambodžské občanské válce konec. Slony sice dodnes chová každá druhá rodina, ale teď místo pracovních nástrojů plní funkci domácích mazlíků a exotických vozidel pro turisty. Nejvíc zahraničních zadků svezou sloní hřbety právě v listopadu.

Sloní paráda se koná každý třetí listopadový týden už od roku 1960 a vrcholí o víkendu, kdy se do Surinu nahrne celá místní sloní populace. Zkuste si to představit: ne sto, ne dvě stě, ale dobře tři sta majestátních tlustokožců v jednom provinčním městě, od bezeklých stařešinů po sloní batolata pár měsíců stará. Někteří sloni nesou jen střídmě ozdobené sedátka, ale většina je načančaná zcela v duchu asijského pojetí elegance. Čím víc volánů, tím líp. Pomalu se řadí k tribuně před nádražím, která je ve stejné výšce jako sloní hřbety. O jízdu je rvačka. Proti předpokladům (z Bangkoku je to jen půl dne jízdy vlakem) na bílého cizince skoro nenarazíte a jediní turisté zastoupení ve významnějším počtu jsou Japonci.

"Už jste se svezli?" ptá se padesátiletá Američanka Kathy, která v Bangkoku pracuje třetím rokem jako lektorka angličtiny a na festivalu je taky potřetí. "To je dobře, že ne. Takhle v průvodu je to hrozně předražené. Počkejte si na odpoledne, to vás za dvacet bathů (asi patnáct korun, pozn. aut.) povozí hodinu."
Ani Kathy ovšem neodolá příležitosti nakrmit si slona svazkem bambusu, který publiku za úplatu nabízejí mladí kluci, pomocníci mahúda. Pozorovat napřažené choboty a bambusové klacky, jak rychle mizejí ve sloním chřtánu, je paráda. "Hlavně nezmeškejte sloní snídani. Ta je ještě lepší než sloní fotbal!" zavelí Kathy a zmizí ve svátečním davu.

Sloní krmelec

I když na festivalu provádějí sloni různé opičárny, tedy hrají fotbal, přetahují se lanem a tancují, sloní snídaně nemá konkurenci. Už jenom proto, že vana ovoce ke zvířeti jaksi pasuje mnohem líp než balon.

Opulentní ovocno-zeleninovo-bambusová hostina se koná na konci hlavní surinské třídy, necelé tři kilometry od nádraží. Uprostřed kruhového objezdu přes noc vyrostl bufet mamutích rozměrů. Nabízí všechno, po čem sloní srdce pase: banány, jablka, čínské zelí a hlavně bambus. Pralesy bambusu. Sloni totiž bambus nejradši. U bufetu se od svítání shlukují lovci snímků – respektive ti lovci, kteří kvůli fotce baštícího slona dobrovolně vynechali slavnostní průvod městem. A to přišli o hodně.

Úžasně barevný had slonů a lidí u nádraží se krátce po půl deváté dává do pohybu. Surin je slavný produkcí hedvábí, a jestli Thajci něco umějí, tak je to dát najevo národní nebo regionální hrdost. Člověk neví, kam se dřív podívat – na ženy s podmalovanýma očima a vysoko vyčesanými vlasy v nádherném lesklém hedvábí, na muže oblečené do kopií dobových válečnických kostýmů, na děti, které v modrobílých uniformách s otevřenými pusami sledují průvod skrz školní vrata. V záplavě zvuků, vůní a barev jako by najednou sloni hráli druhé housle.

Okoukané choboty

A taky že jo. Když uvidíte naživo pochodovat svého prvního slona, jste bez dechu. Když jich vidíte sto padesát, začne vám slon na ulici připadat jako naprosto běžná součást thajského veřejného života. Dům, auto, slon, co je na tom divného?

Surin prý může i za to, že thajské národní zvíře je bílý slon.

Před více než dvěma sty lety tady žil člověk jménem Chiangspum, vesničan, který králi Ramovi I. daroval neobvyklý dar – bílého slona. Potěšený král ho za odměnu jmenoval vůdcem vesnice a později guvernérem. V divočině v národních parcích žijí dodnes stovky slonů včetně těch bílých – ale uvidět je při běžném jednodenním organizovaném tretku je skoro nemožné. Slon je plaché zvíře a o setkání s člověkem dvakrát nestojí. Moc dobře ví, kudy vedou džunglí turistické stezky, a kudy tedy nemá chodit. To víte – sloní paměť.

A hádanka nakonec: když se podíváte na mapu Thajska, obrys hlavy jakého zvířete uvidíte?

Foto: Tereza Šimůnková