Ačkoli Ukrajina nepatří mezi typické turistické destinace, počet lidí, kteří se rozhodnou tuto evropskou zemi navštívit, stále přibývá. Mnoho cestovatelů přivábí romantické představy o krajině dosud nezasažené zběsilým životním stylem a turistickým ruchem, jiní sem zamíří z pouhé zvědavosti: jsou tu na tom opravdu tak špatně, jak se povídá? Část starší generace si pak při cestě do této oblasti nostalgicky zavzpomíná na „staré dobré sovětské časy", jejichž atmosféra odsud ještě zdaleka nevymizela. Milovníci čisté horské přírody si přijdou na své v Karpatské oblasti.
Všechny potenciální návštěvníky je každopádně vhodné předem upozornit, že pokud si potrpí na pohodlí a kvalitní služby, neměli by na Ukrajinu raději jezdit. Ukrajina je v mnoha ohledech určena spíše „turistickým masochistům" a to určitě nejen proto, že hrabě Masoch se narodil v ukrajinském Lvově. 
Velkým problémem při cestování po Ukrajině je kvalita či spíše nekvalita zdejších silnic. Jejich, mírně řečeno, „nerovný" povrch neumožňuje rychlejší jízdu, což při zdejších velkých vzdálenostech mezi jednotlivými místy znamená mnohahodinové únavné přejezdy. Řidič navíc musí bedlivě sledovat i okolí silnic, neboť v jejich těsné blízkosti se volně pohybují slepice, kozy, krávy a koně.
Domácí zvířata pochopitelně neznají dopravní předpisy a chovají se zcela nepředvídatelně. To ovšem často platí i pro lidské účastníky silničního provozu. Třeba v Kyjevě je na některých místech dobrým zvykem využívat chodník jako další silniční pruh. Na kraji silnic obvykle postávají či posedávají místní obyvatelé a prodejem nejrůznějších vlastních i nasbíraných plodin se snaží zlepšit svou finanční situaci. Plynulost jízdy také neustále narušují malé mikrobusy zdejší veřejné dopravy (tzv. maršutky), které nemají pevné zastávky a stavějí, kdekoli se objeví nějaký zájemce o svezení. Je sice pravda, že na dálnici tyto nepříjemnosti většinou nejsou. Souvislejší úseky dálnice ovšem nalezneme prakticky jen v okolí hlavního města.
Historická jádra většiny ukrajinských měst jsou zatím stále zanedbaná a opravovat se začínají jen velmi pozvolna. Ve výborném stavu jsou všude pouze kostely a jiné sakrální památky, což je dáno silnou a stále živou religiozitou zdejších obyvatel. Zlaté cibulovité kopule pravoslavných chrámů září do širého okolí v každém městečku i větší vesnici. V mnoha případech jde navíc o kostely zcela nové či dokonce teprve vznikající. Na církevní stavby se zde peníze zřejmě najdou vždy. S ostatními budovami je to už podstatně horší. Většinu měst hyzdí staré chátrající paneláky. Obvykle vypadají ještě mnohem sešleji, než je tomu u nás. Jiná situace ovšem panuje v hlavním městě.
Na předměstí Kyjeva vyrůstají nová obrovská sídliště výškových budov s dvaceti i třiceti patry, jejichž podivná architektura se asi nejvíce podobá současným čínským velkoměstům. Je samozřejmé, že tři miliony obyvatel tohoto města musejí někde bydlet, ovšem s takto megalomansky koncipovanými obytnými komplexy se nesetkáme ani v mnohem větších evropských městech. 
Silně negativním urbanistickým prvkem většiny měst je také výskyt řady provizorních prodejních budek a stánků ve zdejších ulicích. Pozitivním rysem je naopak dostatek městské zeleně v mnoha vkusně upravených parcích a parčících. Místní obyvatelé všech věkových skupin je hojně využívají k trávení volného času, obzvláště pak ve večerních hodinách a o víkendech. Především mladší generace zde často popíjí pivo a jiný alkohol, protože posezení v hospodách a barech je pro většinu z nich zřejmě finančně nedostupné. 
Velká chudoba je však nejvíce patrná na venkově, kde jsou lidé vesměs zcela závislí na produktech vlastní zemědělské činnosti. Výjimkou je ovšem oblast u maďarských a rumunských hranic, kde můžeme vidět i zcela nové vesnice už postavených či teprve vznikajících rodinných domů. Jejich architektura poněkud připomíná naše „podnikatelské baroko" v místním lidovém podání. Velikost těchto staveb naznačuje, že jsou určeny pro početné vícegenerační rodiny. Majitelé si na ně samozřejmě vydělávají prací v cizině. Některé z nich možná pravidelně potkáváme i v našich městech.
Autor: Robert Bezděk
Foto: archiv
