Vážně dlouhá jízda. Kolem světa a do konce života

Doma všechno prodali, za celým životem spálili mosty. Sympatická dvojice Cordula a Jochen z Drážďan změnili třetího května 2003 svůj život od základů. Osedlali terénní auto, přibalili dvě motorky a vyrazili.

Bývalá účetní Cordula (42) a vedoucí obchodu Jochen (54) projeli přes Evropu, střední a jižní Asii do Singapuru, odtud se přeplavili do Austrálie a projeli ji spolu s Novým Zélandem. Teď by chtěli projet Laos, Nepál, Čínu, Rusko a pak to přes jižní Evropu stočit na Afriku. Tolik hrubý plán, který není žádným dogmatem. Jestli chcete sledovat jejich cestu v přímém přenosu, nalaďte si www.ziguin.de. Přijímám vaše sázky, jak dlouho ještě Cordula s Jochenem vydrží cestovat.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se definitivně rozhodli k odjezdu?

V konečné fázi moc dlouho ne. Byl to náš společný sen. Když padla berlínská zeď, přebudovali jsme volkswagen bus na obytné auto a vyrazili do Afriky. Osudová příhoda nás zastihla v Mauritánii, kdy jedni spolucestovatelé zapadli v písečných dunách. My byli zrovna po dlouhé cestě unaveni, a tak je vyjela vyprostit jiná rodina - a cestou najela na minu. Všichni zahynuli.

V ten moment jsme si uvědomili, že máme rodinu a nechceme neuváženě riskovat. Že naším cílem nejsou zkušenosti za každou cenu. Cestu jsme obrátili, podrobně projeli Maroko a vrátili se domů ještě jednou náš cestovatelský sen zvážit a probrat. Nakonec jsme ale zjistili, že mu prostě neutečeme. A začali se připravovat.

Na jak dlouho jste se vypravili?

Náš sen je cestovat do konce života. Jestli to bude sen nebo realita, neřešíme. Každopádně jsme spálili mosty. Doma jsme všechno prodali. Zbyla nám jen jedna krabice s doklady a různými "poklady", které jsme neměli srdce vyhodit. Všechny peníze chceme použít na cestování.

Co bylo potřeba před cestou připravit?

Nejvíce času zabrala práce kolem auta. Rozhodli jsme se pro dvě nejspolehlivější pracovní „zvířata" - auto Landrover a motorky BMV. Přívěs, který za autem táhneme, je původně pro tři motorky. Teď tam jsou dvě a náhradní kola, která jsou nejdůležitější a zároveň nejzranitelnější částí výpravy. Kolikrát jsme píchli, jsme už přestali počítat.

Chceme být co nejvíc soběstační, takže auto je doplněno o solární panely a zařízení na zpracování větrné energie. Osobních věcí jsme si vzali minimum a zjišťujeme, že jich je i tak moc. Třeba oblečení, když se pere ručně, je v podstatě nezničitelné, a tudíž nevyhoditelné.

Máme s sebou počítač kvůli psaní, užívání mobilu jsme velmi omezili, protože zkrátka počítáme peníze. Jochen je náš ministr financí a vede pečlivou evidenci výdajů, protože jestli chceme co nejdéle cestovat, musíme žít trochu skromně. V autě je pár zbytečností, které jsme považovali před výjezdem za nutné k životu - jako například dvě kila sušeného mléka nebo armádní zásoby černého chleba v konzervách. Suma sumárum má auto šest tun a přívěs 2,5 tuny.

To byly praktické přípravy. A jak jste se přichystali duševně?

Něco málo jsme si načetli předem, hlavně knížky lidí, kteří cestovali stejným způsobem. Ale moc jich není - a třeba zkušenosti z takových zemí, jako je například Albánie nebo Myanmar, jsme nenašli nikde. A tak jsme byli překvapeni, že jsme tam běžně vzdálenost 100 kilometrů jeli i celý den.

Cestou pravidelně navštěvujeme internetové kavárny, které jsou bez problému dostupné třeba i v Pakistánu nebo Iránu. Jinak se snažíme sbírat informace na místě, komunikujeme s místními obyvateli. Na jednotlivých místech zůstáváme co nejdéle, chodíme jako oni na stejná místa na nákupy, na trhy, snažíme si vařit podobná jídla. Nechceme být turisty, chceme v těch místech žít.

Teď připravujeme cestu po Číně. Počítáme s tím, že jak se blíží olympiáda a země se snaží o lidskou tvář, mohli bychom se dostat do míst, o kterých se nám dřív mohlo jen zdát. Asi bychom mohli cestovat sofistikovaněji, třeba být neustále připojeni na internet. Ale jednak by nám to příliš zasahovalo do rozpočtu a co bychom pak ještě objevovali?

Co bylo na cestě zatím nejtěžší?

Cesta nás oba naplňuje, takže máme pocit, že je všechno v pohodě. Pár horších momentů by se samozřejmě našlo. Na hranicích v Myanmaru nám cestu zatarasili povstalci, maskovaní, ozbrojení. Jochena drželi v šachu s puškou u hlavy a asi hodinu prohledávali auto. Pak se sebrali a beze slova odjeli. Jiný větší problém s bezpečností jsme neměli. Občas máme lehčí spaní, ale oba dost věříme na instinkt při navazování kontaktu s lidmi nebo třeba hledaní místa na parkování nebo spaní. Snažíme se držet pravidla, které se nám osvědčilo - když parkujeme auto ve větších městech, tak buď v centru, nebo naopak hodně daleko za městem. Nikdy ne na periferii.

Zdravotní problémy se nám vyhýbaly až do Indie, kde nás dostihly - a ještě oba dva najednou. Cordula měla čtyřicítku horečku a Jochen takový střevní katar, že nebyl schopen se hýbat, natož řídit auto. A pak se najednou zjevila postava v kšiltovce a řekla, že je doktor. U pasu měl takovou taštičku, která vypadala jako na mobil, cosi z ní pro každého vylovil, dal nám to a řekl, že za pět dní bude vše dobré. A bylo. Takže nejhorší asi bylo opustit vlastní kořeny, rodinu. Začít žít s vědomím, že když nás budou potřebovat, my u nich nebudeme. 

Co s vámi bude dál?

Nevíme a neřešíme to. Budoucnost není podstatná, podstatné je poznání. Naše cesta nemá konce, pouze drobné cíle při plnění snu. Jedním z těch cílů je i Praha, ale kdy na ni dojde a jestli vůbec, je ve hvězdách.

Myslíte si, že se ještě někdy vrátíte do Německa?

Jako turisté určitě velmi rádi, je to krásná země. Žít už ne. Jedním z příjemných momentů naší cesty je, že se rozhlížíme kolem a říkáme si, kde bychom případně mohli žít. Krásných míst jsme viděli mnoho, ale zatím vítězí Nový Zéland. Ale viděli jsme toho tak málo... zeptejte se nás za deset let. Nebo za dvacet.




Foto: archiv Corduly Kellnerové a Jochena Schleggela