Velikonoce. Když země vydává své poklady

První neděle po prvním jarním úplňku. Pohyblivé svátky velikonoční mohou připadnout na kterýkoli den mezi 22. březnem a 25. dubnem. Jejich současná podoba je ale od původního náboženského svátku ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista vzdálená tak, jak to jen jde.

V převážně ateistických Čechách mají dnes Velikonoce podobu typického "svátku konzumu" spojeného hlavně s dobrým jídlem a pitím, obojím pokud možno ve značném množství. Pozornost Čechů se soustředí na Velikonoční pondělí, které v původním liturgickém smyslu Velikonoc žádný zvláštní význam nemělo. Křesťanského původu ostatně není ani nejrozšířenější český velikonoční zvyk, tzv. pomlázka. Ta totiž podobně jako celý základ Velikonoc vychází ze starších pohanských zvyků spojených s příchodem jara. Ne nadarmo je církevní rok právě díky své provázanosti s předkřesťanskými tradicemi alegoricky označován za "dobře zkutý prsten".

Jiná situace než v Čechách je hlavně v některých oblastech jižní Moravy, kde je křesťanská víra u nás nejsilnější. Zatímco většina lidí dnes vnímá masopust většinou jen jako příležitost k oslavě bez potřeby hlubšího zkoumání jeho původu, pro část moravských věřících dodnes znamená období čtyřicetidenního půstu. Začíná Popeleční středou a jde vlastně o období přípravy na Velikonoce (podobně jako před Vánoci advent).

Sám velikonoční týden začíná Květnou nedělí spojenou se svátkem svěcení "kočiček" a všelikého proutí. Je to symbol palmových ratolestí, kterými lidé vítali Krista při jeho vjezdu do Jeruzaléma. Modrý pondělek je posledním pondělím postního období. V tento den se v minulosti nepracovalo. Důvod je prostý a vypovídá o něm i původ samotného názvu. Jde totiž o doslovný překlad německého výrazu "Blauer Montag". Někdy se mu říká také "opilé pondělí", protože následovalo po nedělní pitce.

Po Šedivém úterý, jež bylo dobou horečných příprav a úklidu, následuje Škaredá středa. Jméno dostala podle biblického příběhu o Jidášovi, který se škaredil na Krista. Proto se nedoporučuje se v tento den mračit, protože jinak vás podmračená nálada bude pronásledovat každou středu po celý rok. Škaredé středě se v lidové tradici říká někdy také sazometná nebo popeleční, podle vymetání komínů, pro něž je tento den údajně obzvlášť vhodný.

Zelený čtvrtek byl dnem přísného půstu, od postního jídla – zeleniny – se údajně odvozuje i jeho pojmenování. Sníst něco zeleného na Zelený čtvrtek je prý předpokladem celoročního zdraví. Ke dni se váže také zvyk šlehání podlahy a peřin proutky posvěcenými na Květnou neděli a vykrápění světnic svěcenou vodou z nového hrnečku, které mělo obyvatelstvo ochránit proti čarodějnicím. Prozaičtější vysvětlení názvu vychází ze zelené barvy mešního roucha, v němž kněží sloužili zelenočtvrteční bohoslužby.

Zvony, které na Zelený čtvrtek odletěly do Říma, počínaje Velkým pátkem nahrazoval hluk řehtaček a klapaček. Pro křesťany je Velký pátek dnem hlubokého smutku, dnem Kristova ukřižování. I zde se prolíná křesťanská tradice s pohanskou. Země prý v tento den vydávala své poklady, což v jedné ze svých balad s hororovým přídechem Poklad popsal Karel Jaromír Erben:

"…A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.

V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.

…

Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený -
vysvětliti sobě neví -
kámen v cestu postavený,
postavena celá skála,
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
v tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle
jakby západ to sluníčka…"

Později narození si možná pro změnu vzpomenou na scénu ze známého večerníčku o zlém pánu Trautenberkovi a jeho nuzných, leč bohabojných služebnících, kteří se vydali do hory pro zlato a zůstali v ní uvězněni celý jeden rok. Otevírá se údajně i bájná hora Blaník, odkud na své pozorovatelské mise vyráží vojsko chrabrých českých reků, aby zjistilo, jestli jeho národu není "nejhůře".

Mimořádný stav, kdy sama země truchlí nad Kristovou smrtí, potvrzuje i to, že v tento den byly vyloučeny veškeré polní práce a nesmělo se prát prádlo, protože by se máčelo místo do vody do Kristovy krve. Z téhož důvodu věřící na Velký pátek vstávali před východem slunce a na ochranu před nemocemi se omývali v potoce.

Zvony se do kostelů vrátily až na Bílou sobotu, která je posledním dnem čtyřicetidenního půstu, dnem duševní i tělesné očisty a příprav na Kristovo vzkříšení. Až do západu slunce, kdy probíhají velikonoční vigilie, se nekonají žádné náboženské obřady. Název se odvozuje od bílého roucha neofytů křtěných při večerní mši symbolizující vzkříšení. Lidé v tento den přinášeli do svých domovů uhlík posvěceného ohně, který hořel před kostelem, a spolu s ním mělo do domácnosti přijít Boží požehnání.

Přestože ve většinovém povědomí ji do pozadí zatlačují Vánoce, je největším svátkem církevního roku Velikonoční neděle, slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Je oslavou vítězství nad smrtí. Světí se tradiční velikonoční pokrmy (beránek, mazanec, vejce, chléb a víno).

I když Velikonoční pondělí nemělo v církevních obřadech žádné zvlášť významné místo, je spojeno s celou řadou zvyklostí a tradic. Jde většinou o původně pohanské zvyky spojené s rituály přechodu mezi zimou a jarem, které katolická církev přijala za své. Patří mezi ně i známá pomlázka nebo vynášení Morany.

Foto: Archiv