Nad novozélandským městečkem Mount Manganui se tyčí stejnojmenná vyhaslá sopka. Jeden z dalších cílů naší výpravy. Návštěva města nám vyšla zrovna na víkend a na pláži soutěžily týmy záchranářů, kteří se podobně utkávají každých čtrnáct dní.
Závodí v několika disciplínách blízkých vodákům: vyřazovacím stylem na surfech, na velkých veslicích, na kanoích připomínajících katamarán a na speciálně upravených kajacích. Samozřejmě také plavou a běhají. Kdo vyhrál, nevíme, protože nás tlačil čas. Vyběhli jsme na sopku, pokochali se výhledy a pokračovali zas dál.
Spěchali jsme do sopečně aktivní oblasti kolem města Rotorua, kde nás konečně čekalo první pádlování na řece Kaituna. Má ideální polohu, splouvaný úsek není nijak dlouhý a mezi vodáky je velmi oblíbená.
Místní jezdí Kaitunu podobně jako vodáci v Čechách slalomové kanály mnohokrát za den, jenže skutečná slalomová trať je zde pouze v horní části. V té spodní čeká na kajakáře několik krásných skoků včetně freestylového válce a sedmimetrového vodopádu, přes který se mimochodem i komerčně raftuje a hydrospeeduje. My na nic nečekali, převlékli se do vodáckého a vyrazili.
Když vjedu do prvních peřejí, jsem trochu napnutý, co přijde dál - soutěska je přeci jen hluboká. Po pár zatáčkách a úvodních skůčcích se objevuje hrana, za kterou voda mizí kamsi dolů. „Tak jsme tady," říkám si v duchu, a to už vedle mne zastavuje vysmátý domorodec Jessie. Řeku zná skoro nazpaměť a hned vysvětluje „Musíš to poslat pěkně zleva doprava. Skočíš na velkou bublinu, která se dělá dole, a jsi z toho venku...".Já si na hraně sedmimetrového vodopádu říkám „šmankote, to je vejška" a už letím.
Nadšeni krásnou, divokou a neuvěřitelně teplou vodou jsme ten den Kaitunu sjeli hned třikrát. Naprostá fantazie a pocit, že jsme v ráji, nás stále nějak neopouští. Takovou řeku mít tak doma za barákem.....
Kousek od Kaituny je přírodní park Wai-o-tapu s termální prameny, gejzíry a spoustou bublajících a barevných jezírek. Všudypřítomnému sirnému zápachu připomínajícímu smrad zkažených vajec zde nikdo neunikne. Nejvýraznější barevné jezírko se jmenuje Devil´s Bath a má také ďábelsky zelenou barvu.
Když nás omrzel sirný zápach, vyrazili jsme na nejvýchodnější pevninské místo. Právě u East Cape, kde vysoko nad mořem vyčuhuje maják, se potkává světlo nového dne s pevninou. Po sedmi stech schodech jsme vystoupali až k majáku a vychutnali si romantický východ slunce.
Majitel. na jehož půdě maják stojí, se s námi dal ochotně do řeči. Po pár větách jsme se dověděli, že je Maor. Krom toho, že nám barvitě vylíčil historii kraje, nás provedl i po místech dávných domorodých vesnic. Také jsme cestou ochutnali strom nazývaný Angličany Cabbage Tree, připomínající palmu. „Je to prostě divný jíst stromek. Ale chutná to fakt jako něco mezi kedlubnou a zelím," divil se kamarád.
Na vycházce nám vyhládlo, a tak jsme se přesunuli do Napieru, neoficiálního města prý nejlepších Fish and Chips na světě. Ocitnete-li se v přístavu ve stánku s rychlým občerstvením, nesmí vás ani napadnout objednat si velkou porci. Ta se totiž rovná dvojité s obřími hranolky, pro normálního smrtelníka doslova zabijácké. Nám toto obědové nadělení hravě vystačilo k večeři a další den i k snídani.
V Napieru - s domky jakoby ve stylu art deco - jsme zašli i na výstavu o novozélandské pohromě v podobě opossuma. Tato vačice, lidmi zavlečená z Austrálie, likviduje místní zeleň a ohrožuje tím původní druhy zvěře.
Zélanďani jsou ochotni kvůli tomuto roztomilému, ale poněkud přemnoženému zvířátku kličkovat po silnici, jen aby ho zažehlili do vozovky. Na každého obyvatele prý totiž připadá až patnáct těchto vačic. K něčemu je však prý i toto zvířátko dobré: z jeho kůže se vyrábějí luxusní svetry, kabáty nebo rukavice...
Foto: H20maniaks (členové výpravy)
Premiéra filmu, který vznikal při cestě, bude 16. 6. v klubu EXIT Chmelnice.
