Země mladých a pohřbených lidí
29.01.2007 00:00 Původní zpráva
Kambodžanů je čtrnáct milionů. Na člověka nad čtyřicet skoro nenarazíte. Podle různých odhadů vyvraždili Rudí Khmérové na konci sedmdesátých let buď třetinu, nebo polovinu populace. Tedy buď dva, nebo čtyři miliony lidí. Rodina, které by se genocida vyhnula, neexistuje. Možná proto se u hromadných hrobů na předměstí Phnompenhu potloukají jenom cizinci.
A ušmudlané žebravé děti. Dětí je všude plno. Devětadvacetiletý Isaac je student chirurgie, řidič legrační asijské trojkolky tuk-tuk a občasný dobrovolný průvodce turistů v jednom. „Když mi byly dva, mámě se se mnou podařilo zdrhnout přes hranice. Pokaždé vykládá, jak musela dávat nohu přesně tam, kam člověk před ní, protože kolem cesty ležely miny,“ říká, když prochází mezi hroby. „Tak jsme se dostali do Ameriky, já a pár sourozenců. Ne všichni. Třeba jednoho bráchu těsně předtím eskorta naložila na náklaďák a někam odvezla. Asi sem,“ krčí rameny a z nemyté vitríny uprostřed památníku vyndává z hromady lebek čelist. „Všechny je vozili sem. Hele, mrtví nekoušou.“
Ušmudlaných žebravých dětí je plno i v centru Phnompenhu. Kdysi snad nejvýstavnější město Francouzské Indočíny, dodnes fantaskní mix vzdušných bulvárů, plechových chatrčí a koloniálních vil v různém stadiu rozpadu. Jdeme se podívat do nemocnice, kde Isaac pracuje. Připomíná pražskou Bulovku. Je státní, tudíž bez peněz a personálu. Isaac se zjevil na chodbě v zeleném plášti a chirurgické roušce. „Nechcete se mrknout přímo na sál? Dneska děláme amputaci.“ Isaac studuje medicínu třetí měsíc. Průměrná kambodžská rodina má 12 dětí, a pak jsou tu mrtví, kteří nekoušou.
Foto: Tereza Šimůnková
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.