Vnímání těla
Když po zimě poprvé oblékneme plavky... Propuká "válka"

Konečně jsme se dočkali jara a pěkných teplých dní. Ne všichni však z toho mají radost, neboť střetnutí s naším "reálným tělem" zbaveným pozlátka civilizace je někdy zdrojem depresí, napsal francouzský deník Le Figaro.

"Všichni se těší na léto, kromě mě!" říká devětadvacetiletá brunetka Sarah. "Musím se smířit se svými tukovými polštáři, musím si pravidelně a pořádně dělat depilaci, musím se opalovat. Nejhorší je moje světlá pleť. Mám z toho hrůzu! Když se náhodou ocitnu na pláži s přáteli, nesundávám ani tričko a kalhoty. A v srpnu? To odjedu do Skotska..." dodává.

Jestliže většina z nás žije se svým tělem v jakéms takéms souladu, jiní jsou s ním ve skrytém válečném stavu, který propukne s plnou silou vždy v létě.

Není totiž tak snadné odvážit se obnažit tělo, jestliže jsme strávili předchozích několik měsíců zabaleni v oblečení. "Když se žena po zimě oblékne poprvé do plavek, střetává se náhle se svým reálným tělem, které si možná v zimě tak trochu idealizovala," uvádí psychiatrička Elise Ricadatová. Reálné tělo versus tělo ideální? Z takového srovnání je mnoho žen zoufalých. "Zejména ty, jejichž identitu či ženskost a křehkost podtrhávalo oblečení," říká psychiatrička. Jak však vysvětlit to, že se některé velmi pěkné ženy samy sobě hnusí, zatímco jiné, ne tak hezké, vystavují obnažené poprsí beze studu?

Podle gynekologa a psychologa Sylvaina Mimouna má toto zkreslené vnímání vlastního těla své prameny v dětství. "Nevědomá představa o vlastním těle se utváří pozvolna od našich nejútlejších let. A to tím způsobem, že naše ´psychické´ tělo nemá příliš mnoho společného s naším reálným tělem. Jestliže se dítěti nedostává ze strany dospělých pochvaly, jestliže je neustále kritizováno, a to i z morálního hlediska, promítá se to často i do jeho pohledu do zrcadla. Doplácí na to tělo. Tato nevědomá představa má často velmi dávné kořeny, někdy dokonce v dětství matky, která možná také trpěla kritikou dospělých," říká Mimoun.

Přiznejme si, že není snadné smířit se s nějakými těmi tukovými polštářky a mléčně bílou pletí ve společnosti, která je tak pod kontrolou jako ta naše. Především v létě! Pláž jako místo rekreace a uvolnění? Nikoli. "Naopak, je velmi elitářská, dosti krutá, plná diktátů," zdůrazňuje historik Christophe Grangé. Tělo je v létě podrobeno drastickým předpisům: depilace, dobře střižené plavky, boj s tukem, honba za pevnými svaly. Jde zkrátka o péči, která odhaluje "schizofrenický" přístup k našemu tělu. Toto tělo se pak stává vhodným předmětem konzumu, loutkou normativního principu: požitku. Na tělo se pohlíží tak, jako by nám nepatřilo, místo toho, abychom se s ním sžili.

"Není to problém jen naší doby," připomíná historik Grangé. "V padesátých letech minulého století radily ženské časopisy čtenářkám, aby si udělaly pinch test (kompresivní test, jímž se měří síla podkožního tuku) na stehně. Jestliže byla vrstva tuku silnější než dva centimetry, byly plavky zakázány! Pokud jde o opalování, doporučovaly ho blondýnkám, nikoli však brunetkám a ne po čtyřicátém roce. Dnes jsou však tyto nepsané příkazy ještě mnohem přísnější," dodává Grangé.