Módní průmysl
Taťána Gregor Brzobohatá: Žijeme v machistánu

Celý módní průmysl se točí kolem získávání pozornosti. Důkazem jsou třeba transsexuálové předvádějící spodní prádlo, říká topmodelka a Miss World 2006 Taťána Gregor Brzobohatá rozená Kuchařová. Mluví i o svých začátcích v branži nebo o tom, že kampaň #MeToo byla v Česku špatně pochopena.

Už léta je jedním z kontroverzních témat modelingu propagace až nezdravé hubenosti. Změnilo se v tomto ohledu něco v poslední době?

Extrémní štíhlost je tu pořád. Nemá na tom vinu bohužel jen módní průmysl, ale i film a showbyznys obecně. Občas se některé firmy a návrháři tváří, že ne, ale podívejte se, co se prezentuje na přehlídkových molech. V modelingu nicméně není žádná bariéra - kdokoli, kdo má určitou výšku a je něčím zajímavý, má šanci uspět. Fandím tomu, že se na molech a v kampaních objevují čím dál starší modelky. Trendy se mění tryskem. Teď třeba letí potetované modelky, což bylo dřív spíš nežádoucí. Co podle mě přetrvá, je typicky zdravá krása, která nepodléhá aktuálním, kolikrát ztřeštěným trendům. Záměrně říkám zdravá, protože osobně jsem vždycky propagovala normální váhu a brala jsem ji jako svou přednost.

Co říkáte na trend transgender modelek? Co je sexy na tom, že genderově nevyhraněná osoba prezentuje ženské prádlo?

Osobně si myslím, že to jsou věci, které přijdou a zase odejdou. Spousta lidí z modelingového průmyslu už neví kam dál, čím zaujmout. Tak se uchylují k nejrůznějším výstřelkům. Nemám nic proti transsexuálům a naprosto uznávám jejich práva nosit si, co chtějí. Spíš to celé vnímám tak, že všichni soutěží o pozornost, celý tento průmysl se točí kolem získávání pozornosti. Lidé z branže žijí často ve své bublině a svět vnímají jen skrz svoje představy a přesvědčení. Ale móda je jen móda a měli bychom se zabývat spíš její udržitelností a tím, že by měla být pro všechny lidi bez rozdílu věku, pohlaví, velikosti.

Někdy mi přijde, že i samotné módní trendy vybízejí jít za každou cenu proti proudu. A že i slovo udržitelnost berou někteří jako trendy nálepku...

Jít proti proudu je super, ale v rámci určitých hodnot. A o to se snažím já. Ženy to mají i dnes těžší, mají na sebe naloženo. Jsem ráda, že existuje více organizací, které se snaží práva žen chránit.

Je i v modelingu něco jako #MeToo?

Tato kampaň je u nás záměrně špatně interpretovaná. Jde přece o zneužívání pozice nadřízeného. Bere se to plošně na cokoli a na kohokoli. Přece se nemusíme bavit o tom, jestli je sexuální obtěžování, když vám někdo pochválí boty nebo účes nebo vám podrží dveře. V USA to dosáhlo extrému, když se zakazuje promenáda v plavkách a kdekdo je zpětně obviněn ze sexuálního obtěžování. Na druhou stranu v Česku je téma okolo #MeToo devalvované a přistupuje se k němu machisticky. My žijeme ve velice machistickém státě. Stačí se podívat, jak někteří politici mluví o ženách, jak se vůbec veřejně mluví o ženách.

Proč myslíte, že to je v Česku v tomto ohledu horší než jinde?

Na mě to dělá dojem, jako by se muži báli. Možná mají sami máslo na hlavě nebo nemají čisté svědomí. Třeba se u nás nepochopitelně překrucuje význam přijetí Istanbulské úmluvy, která má chránit před domácím násilím, a především násilím na ženách. Mnoho zemí ji už ratifikovalo, včetně katolické Itálie nebo Irska a u nás se toho bojíme a mylně se interpretuje, že jde o gender.

Mnoho let se hovoří i o platové nerovnosti mezi muži a ženami. V Česku je podle statistik druhá nejvyšší v Evropské unii. Máte ohledně toho nějaký postřeh z praxe?

V odměňování žen rozhodně máme rezervy. Proč mají mít o dvaadvacet procent nižší plat za stejnou pracovní pozici než muži? Stále se ale najde mnoho lidí, kteří tenhle fakt popírají. Tak si kladu otázku, proč se o těchto věcech tolik lže? Mám kolem sebe řadu žen, včetně samoživitelek, které jsou v mnoha ohledech schopnější než muži a musejí zvládat nesrovnatelně více povinností. Na druhou stranu, setkala jsem se i s extrémy mezi ženami, které si rády léčí komplexy na ženách i na mužích. Když člověka ovládá jenom ego, má potřebu shazovat to, čemu nerozumí, čeho se bojí.

Modelingem si vyděláváte už od svých patnácti let. Co vás na tom pořád baví?

Baví mě fotit, baví mě natáčet, podílet se na kreativních nápadech kampaní a projektů. Ale nebaví mě prostředí modelingu. Myslím to tak, že si vážím lidí, kteří jsou v tomhle průmyslu dlouho, a přesto si dokázali udržet nadhled a zachovali si zdravý vztah k životu i k sobě. Člověk se však určitým věcem nevyhne v žádné profesi, to máte stejné v právničině, v politice i mezi umělci.

Jakým věcem? O modelingu se více než o jiných profesích říká, že tam vládnou povrchní vztahy, intriky, kariérismus, snobismus...

Je to tak. Ale protože se roky pohybuju i v jiných oblastech, jako je sociální sféra a diplomacie, a mám kontakt i s jinými profesemi, tak bych neřekla, že je tento byznys zkaženější nebo oportunističtější než jakýkoli jiný. Což nezní moc optimisticky, jenže je to vždycky v lidech. To by ale člověk musel žít někde v lese, aby se tomu vyhnul. Nicméně, a jsem za to velmi vděčná, si mohu dneska své spolupracovníky i klienty víc vybírat.

Kolik máte klientů a jakého rázu? Podle čeho je vybíráte?

Mám oblíbené značky, "love brands", se kterými spolupracuju několik let. Rozhodně neznásilňuju svoje sociální sítě na jednorázové placené posty. Vybírám si kvalitní klienty z různých oblastí módy, krásy, moderních technologií, péče o tělo, sportu nebo zdraví. Každý rok mám kolem šesti velkých klientů a potom to vyplňuji menšími spolupracemi podle typu akcí a svých časových možností. Samozřejmě záleží na tom, jestli ty ostatní spolupráce mohu vůbec přijmout, vzhledem k těm hlavním klientům, kde jsem vázaná exkluzivitou.

Stalo se vám, že jste s některou z vašich kolegyň musela soupeřit o nějaký prestižní kontrakt?

Jakékoli soutěžení a soupeření ve společnosti je iluzorní a je uměle vytvořené lidmi. Kdo tomu nepodlehne, zvítězí. Samozřejmě že se typově nemůžete vždycky hodit do každé kampaně. I případný neúspěch je ale třeba brát sportovně, s nadhledem, a ne osobně. Díky sociálním sítím se nicméně tenhle průmysl hodně proměňuje, pouhý vzhled už opravdu nestačí. Dneska klienti a firmy chtějí víc než jen tvář, hledají hlubší propojení, aby to působilo důvěryhodně.

Jak vám mohou lidé věřit, že chodíte v botách od Bati? Všimla jsem si, že nosíte mimo jiné lodičky značky Christian Louboutin, které vyjdou řádově desetinásobně dráž než běžná obuv.

Mám samozřejmě boty i jiných značek než tu, se kterou zrovna spolupracuji. To by bylo méně uvěřitelné než tvrdit opak, nemyslíte? Zároveň všechny brandy, se kterými se rozhodnu navázat spolupráci, používám i v reálném životě a mám k nim vztah. Mnoho věcí a produktů osobně testuji, než se do spolupráce pustím.

Předpokládám, že ve vaší branži je hodně lidí, kteří by vás rádi někam natlačili. Na co všechno si musíte dát pozor?

Určitě na svoje osobní hranice a limity. To, že se vás někdo chystá využít nebo zneužít, už po letech praxe vycítíte a eliminujete všechny, kteří by k tomu měli sklony. A posilujete svoji intuici. Už jen z formy oslovení poznáte, jaké mají potenciální partneři nebo klienti úmysly. Nicméně jsem chráněná smlouvami a mám dobrého právníka. Dnes už máte lepší možnosti než dříve, jak se bránit.

Stalo se vám třeba v začátcích jako náctileté, že vás někdo podrazil nebo se snažil využít na něco, s čím jste úplně nesouhlasila? Věřím, že se kolem mladých modelek točí mnoho "hodných strýčků", kteří to s nimi "myslí dobře".

Musíte důvěřovat agentuře, která vás zastupuje. Mě ze začátku zastupoval Czechoslovak Models, což byla už tehdy seriózní agentura. Všechno samozřejmě podléhalo schválení mých rodičů, protože jsem ještě nebyla plnoletá. Ale když jste pak sama v terénu v zahraničí, musíte důvěřovat sama sobě.

Proč jste se přihlásila na soutěž miss, když už jste měla rozjetou kariéru modelky?

Když jste takhle mladí, jste přirozeně ambiciózní a já jsem si přála dostat se na Miss World. Byla to pro mě meta, ke které jsem vzhlížela. A taky jsem si přála se osamostatnit, což asi vyplývá i z toho, že moje dětství nebylo vždycky harmonické a jako nejstarší dítě jsem si přála být brzo nezávislá. Úspěch pro mě v té době znamenal svobodu. Když jsem pak v osmnácti vyhrála Miss World, bylo v tom mnohem víc než světový úspěch a mně to proměnilo život. Otevřelo mi to dveře do celého světa.

Hodně slabších povah tolik pozornosti a tlaku neustojí. Některé bývalé "missky" to semlelo nebo se po nich slehla zem...

Skutečně to někdy bylo k zbláznění. Najednou se vám zhmotní váš sen a už si musíte poradit sama. Jsem přesvědčená, že když každá žena objeví svůj potenciál a plně ho projeví, tak se její limity dotýkají hvězd. Našla jsem si svoji cestu, kterou nikdo předtím nešel. Kromě toho, že se mi podařilo vybudovat si dlouhotrvající kariéru, která je snem každého, zúročuji svůj potenciál i pro ostatní. Musím říct, že jsem měla velkou podporu v ženských elementech v rodině, v mámě a v babičce. Až teď chápu, proč na mě máma byla přísná, proč mě tolik motivovala, abych to někam dotáhla. Ale ta "soutěž" nebyla cíl, jen prostředek k dalšímu růstu.

Pohybujete se také v sociální oblasti. V Česku se neziskovky s oblibou plošně dehonestují a házejí do jednoho pytle s pochybnou charitou. Máte s tím nějakou zkušenost?

Je to tak. Traduje se tu, jak neziskovky plošně vysávají stát, jsou zbytečné a podobně. Kdyby byly průhlednější různé sportovní projekty, které se také řadí mezi neziskovky, a na něž jde nejvíc dotací, tak by hned bylo více peněz na sociální projekty a pro seniory. Ale sáhnout chlapům na fotbal, to ne, koho zajímají staří lidé...

Vaše nadace Krása pomoci žádné dotace nedostala?

Za jedenáct let dostala dva granty v řádu několika set tisíc korun. Nejsme závislí na podpoře od státu. Neziskovky, alespoň ty, se kterými spolupracujeme my, odvádějí nenahraditelnou práci v péči o seniory. Senioři jsou jedna z nejpotřebnějších skupin lidí, která je často přehlížená. Čelí chudobě, osamocení, nezájmu okolí, diskriminaci a mnoha zdravotním a existenčním problémům. To jsou všechno témata, na která upozorňujeme i v rámci spolupráce s OSN. Občas máte v Česku pocit, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Ale zase je fakt, že nespravedlnost dokáže skvěle motivovat.

Na druhou stranu, když se pořádá nějaká sbírka, tak jsou Češi solidární, ne?

Češi dovedou být štědří, zvlášť když jde o nějakou mimořádnou událost. V pravidelné dlouhodobé pomoci už jde hodně o prověřené mezilidské vztahy a důvěru. Chápu, že někteří třeba nemají s určitými organizacemi pozitivní zkušenost, ale nelze je házet do stejného pytle. Musíte si důvěru zasloužit.

Když sháníte peníze pro vaši neziskovku, jak vám pomáhá fakt, že jste mediálně známá? Neberou to někteří podnikatelé jako formu barteru ve smyslu: my vám teď něco přispějeme a vy nám za to uděláte reklamu?

To není naše strategie. Získáváme prostředky od firem nebo veřejnosti tak, že je aktivně zapojujeme do našich projektů a společně vymýšlíme formu spolupráce. Přesně vědí, co a proč podporují a jak je jejich podpora využitá. Fakt, že jsem za touto iniciativou já, je pouze přidaná hodnota. Když nějaká společnost dělá dobrý byznys a podporuje sociální službu, proč by nemohli veřejně sdílet, že to podporují? Naopak to může motivovat další firmy, aby se zapojily.

Co je hlavním záměrem vašeho projektu?

Umožnit seniorům žít důstojně a s profesionální péčí doma, tam, kde si přejí žít co nejdéle. Provozujeme službu pro seniory "Doma bez obav", která je komplexně zajišťuje v domácím prostředí. Krom toho financujeme 14 projektů sociálních služeb po celé republice od pečovatelské služby přes osobní asistence po terénní paliativní péči. Za jedenáct let jsme na to rozdělili 31 milionů korun. Provozujeme vlastní dobrovolnický program pro osamělé seniory a máme poradenskou linku a kontaktní místa v nemocnicích v Praze. Zároveň spolupracujeme i na mezinárodní úrovni s HelpAge International a také s OSN a účastníme se konferencí.

V Česku je ale problém, že nesoběstační senioři často nemohou zůstat doma, protože se o ně nemá kdo starat nebo na ně příbuzní kašlou či nemají domácí péči z čeho platit. Jak se tohle dá řešit?

To je velice složitá a bohužel častá situace. Existují různé příspěvky na péči či na bydlení. Problémem ale může být přístup k těmto službám. Pokud je vám 85 let, žijete sama, v off-line světě, nikoho nemáte a zhorší se vám zdravotní stav, je pro vás téměř nereálné vše si vyřídit a oběhat všechny úřady. A s tím bezplatně pomáháme my. Druhým problémem pak bývá čekací doba na příspěvky, která je v řádu mnoha měsíců. To je ale potřeba řešit na systémové úrovni.

Taťána G. Brzobohatá (31) Vystudovala gymnázium, po kterém nastoupila na Vysokou školu finanční a správní. V roce 2006 zvítězila v soutěžích Miss České republiky a následně Miss World, kde porazila 103 dívek z celého světa. Stala se historicky první Češkou, která tento titul získala. Od listopadu 2008 do roku 2010 byla prezidentkou soutěže Miss České republiky. Je také zakladatelkou a předsedkyní správní rady nadace Krása pomoci a ambasadorkou OSN.