Po dlouhé době představil Jakub Polanka svou tvorbu v Čechách. Na přehlídce Shooting Fashion Stars prezentoval kolekci L.A. Návrhář působící převážně v Paříži začal spolupracovat s českou značkou Pietro Filipi, pro kterou navrhl pánskou kolekci.
Po jak dlouhé době jste měl přehlídku v Čechách?
Víte, že si to ani neuvědomuji? Vlastní kolekci jsem měl asi na Styl Kabo v Brně v roce 2000 a něco... Tak třeba deset let. Mezitím byly menší akce, měli jsme třeba takovou malou performanci, skoro divadelní představení, to jsou čtyři roky. Klasickou přehlídku jsem tu už neměl hodně dlouho.
Plánujete ji do budoucna?
To se uvidí. Nejde mi o to, že bych tu přehlídku musel dělat. Jde mi o spolupráci, o proces. Je to jako s obědem nebo večeří. Já od toho nepotřebuji účtenku, to není důkaz o tom, že byla dobrá. A přehlídky tady dělám z jiného důvodu než v Paříži. V Paříži děláte věc víc pro obchodníka a je to víc záležitost vydělání peněz. Je to postavené úplně jinak. Můžete do toho vsadit peníze, protože víte, že je vyděláte zpátky. Tady se nedělají přehlídky kvůli byznysu, ale pro potěšení, pro zábavu. Lidi by tam měli jít a radovat se z toho, co tam vzniklo.
Experimentujete při přehlídkách?
Nikdy nevíte, jestli to dopadne, nebo ne. Ale hrát na jistotu je hrozná nuda. To pak nemá smysl dělat. Mě zajímají výzvy. Proto to dělám. Přijímám je z různých směrů. Nejen materiálové, ale i produktové. I vizuální a lidské.
Je rozdíl v tom, jakou módu chtějí Češi a jakou Francouzi?
Určitě, protože každý se obléká z jiného důvodu. Je to jako se vším, nemůžete se koukat jen na výsledky, ale na to, proč se věci dějí. Za komunistů nás učili, že máme všichni vypadat stejně. Oblékat se pokud možno tak, aby to bylo praktické. Doba se změnila. A zase jsou tu uniformy, i když už se to trochu vyvíjí. Ale pořád to vidíte i ve Francii. Tohle je armáda "hipster", tohle je armáda "paničky", tohle je armáda "dámy v Chanelu"... Lidé se zařazují. Ale máte spoustu různých proudů, které si můžete vybrat, eventuálně je kombinovat dohromady.
Když je někdo hipster, tak v Čechách vyniká. Uvědomuji si to, když jdu do metra a mám na sobě něco, co je neobvyklé. Měl jsem třeba obrovské tepláky, které byly pohodlné, i když jsem v nich vypadal jako Mickey Mouse. Ale v Čechách jsem je přestal nosit. Jdete do metra a všichni si na vás chtějí za každou cenu udělat názor. Někdo se na vás nebude koukat, protože ho to ruší, druhým se to nelíbí, takže vám to vyjádří pohledem, jiné to baví a usmějí se. Mně přijde, že každý musí mít za každou cenu názor na ty ostatní, ale na sebe vlastně moc ne. Zametáme neustále před cizím prahem, abychom neviděli ten svůj. Je to hrozně únavné. Neustále se střetávat s lidmi, kteří musí mít pořád názor. To si pak řeknete: "Radši zapadnu a budu mít svůj klid."
A nezajímá vás ani názor vaší rodiny na kolekci?
Moc to nekonzultuji. Všem se to vždycky bude líbit a budou na tom hledat to nejlepší. To je rodina. Podpoří vás, i kdybyste dělal cokoli. Jediný názor, který je pro mě důležitý, bude můj. Eventuálně lidí, se kterými se stýkám, nebo zákaznic. Tam má smysl vnímat, v čem se cítí dobře. Ale tam často záleží víc na intuici než na vysvětlení slovem. A intuice v je procesu tvorby nejdůležitější.
