Kimono a bílá tvář
Tradice nade vše: gejši z Kjóta stále pečují o japonskou kulturu

V uzavřeném světě čtvrtí gejš v Kjótu, kterých jako by se zub času od 17. století téměř nedotkl, vedou mladé dívky asketický život, aby uchovaly japonské umění a zvyky v celé jejich vytříbenosti.

Sevřeny v těsném kimonu a s bíle nalíčenou tváří se gejši, jimž se v bývalé císařské metropoli říká geiko, elegantně pohybují po dlážděných ulicích čtvrti Gion, a putují od jednoho dostaveníčka v čajovně ke druhému.

Gejši opouštějí školu v patnácti letech a začínají jako pomocnice v domácnosti, aby se brzy staly gejšami-učednicemi nazývanými maiko. Dalších pět let je zasvěceno intenzivní výuce tradičního tance, hry na japonskou klasickou loutnu a loutnu se třemi strunami šamisen, ale také etikety a umění konverzace. Kolem dvaceti let se tyto dívky stávají geiko. Jejich posláním je bavit významné osobnosti, zejména při večeřích a banketech. Jsou to většinou politici či obchodníci, kteří často vůbec nemají ponětí o tom, kolik stojí večer s jednou ze 175 geiko v Kjótu, dokud nedostanou tučný účet.

"Lidé si představují, že je to báječné, ale ve skutečnosti je to tvrdá práce," svěřuje se vsedě na podložce tatami v kjótské čajovně slavná geiko Kikumaru. Dnes jí je jednatřicet let a vzpomíná na své začátky. "Obětujete své mládí, abyste se stali gejšou, a někdy máte chuť všeho nechat. Takové pocity je však třeba překonat," říká.

Kruté je zejména náhodné setkání učednice s bývalými spolužačkami. "Když maiko ubírající se na nějaký banket potká skupinu školaček svého věku v jejich uniformách, představuje si, jak spolu vesele povečeří, zatímco ona bude dřepět na tatami. Nemá žádný soukromý život a pokoj sdílí se třemi nebo čtyřmi dalšími dívkami," vysvětluje Kikumaru.

"Geiko má za povinnost uchovávat japonskou kulturu a tradice a pokračovat v nich. Musíme pečovat o svou image. Když jdeme ven, musíme vždy dbát na to, jak kráčíme, jak se chováme. Je zakázáno být na Facebooku či něčem podobném," uvádí Kikumaru. Geiko nesmí být přistižena například při tom, jak pojídá bramborové lupínky. "Maiko nesmí jít do podniku rychlého občerstvení nebo do obchodu, kde se prodávají minisukně. Stává se však, že někdy doslova umírají touhou po lupíncích. V takovém případě si oblečeme džíny, nepoznány si je jdeme koupit a doma je tajně sníme," směje se.

Představy o gejšách jsou často velmi vzdáleny skutečnosti a mnohé Kikumařiny kolegyně byly zděšeny filmem Gejša inspirovaným románem Arthura Goldena, který vzbuzoval dojem, že gejši jsou lehké dívky.

Jestliže gejši z jiných částí Kjóta a Japonska v minulosti někdy také nabízely sex, geiko z Gionu si stěžují, že si je cizinci pletou s prostitutkami.

"Ve filmech se samozřejmě přehání. Jaké jsou rozdíly mezi tímto filmem a skutečným životem gejši? Rozhodně zásadní," prohlašuje Kikumaru. "Samozřejmě jsou ženy, které mají jinou profesi než geiko. Ale směšují nás s nimi. Geiko nenabízí sex, je jakousi důvěrnicí," dodává.

Vztah k mužům není poznamenán žádným podrobením. "Gejši z Kjóta původně bývaly dcerami samurajů. Když se rozpadl feudální systém, tyto dívky se naučily umění bavit, aby podporovaly svou rodinu, jejímž pilířem se staly," říká Kikumaru.

A jestliže gejša svými drobnými krůčky vždy následuje muže, je tomu tak proto, že v minulosti bylo nebezpečné kráčet vpředu. "Ve skutečnosti to je velmi galantní," vysvětluje Kikumaru.