Kuriózní místa
Nezvyklá výstava o historii veřejných záchodků

V roce 1969 si filmový režisér Alfred Hitchcock, který nikdy neměl daleko k nějaké provokaci, vybral veřejné toalety jako místo k rozhovoru pro televizi. Veřejné záchodky, s nimiž ve městě nad Seinou přišel v roce 1834 pařížský prefekt Claude-Philibert Barthelot de Rambuteau, bývaly klíčovým místem svobody pro homosexuály, ale sloužily také odboji k předávání zpráv v době druhé světové války. Píše o tom agentura AFP.

Nezvyklá výstava o historii veřejných záchodků, která se po Berlíně a před New Yorkem nyní koná v Paříži, vzdává čest zařízením, jimž se v pařížském žargonu říkalo tasses (v původním významu "hrnky"). Pisoáry bývaly umístěny na chodnících, aby sloužily přirozené potřebě lidí. Než ty původní v roce 1984 vymizely, staly se symbolem Paříže spolu s Eiffelovou věží či croissanty.

"Tuhle část 'malé' lidské historie nelze opomíjet," tvrdí fotograf a spisovatel Marc Martin, který se na veřejné toalety specializuje a který deset let studoval jejich historii. "Nabízel jsem expozici několika pařížským muzeím, ale ta ji odmítla." dodává.

V Berlíně jí nakonec otevřelo dveře Schwules Museum (Homosexuální muzeum), které je zasvěceno gayům a lesbám, stejně jako pro příští rok newyorské Leslie-Lohman Museum. Výstava byla otevřena u příležitosti Světového dne toalet a sleduje malou i velkou historii záchodků prostřednictvím mnoha fotografií a dokumentů.

"Čurat venku ve městě bylo v 19. století bylo dlouho jen mužskou věcí, což vede k zajímavým otázkám souvisejícím s feminismem a pohlavími," míní Martin.

Kromě hygienické funkce ale mívaly "vespasiánky", nazývané podle římského císaře Vespasiána, také svou sociální roli. Muži řešící vlastní sexuální identitu zde získávali první kontakty a zkušenosti. "Záchodky se brzy staly místy pro setkání, která nebyla jinde možná. Emancipovaly se zde celé generace gayů," připomíná odborník.

Ve Francii bylo podle něj téměř 4000 veřejných záchodků, z toho 2000 v Paříži. "V roce 1834 nabízely první záchodky pouze jedno místo. Protože se tvořily dlouhé fronty, brzy byly zřízeny několikamístné toalety. Čím víc míst měly, tím víc věcí se tam dělo," dodává Marc Martin s tím, že právě to přitahovalo zájem básníků a spisovatelů jako byli Paul Verlaine nebo Arthur Rimbaud.

Dnes se staré městské toalety čas od času prodávají v dražbách. V Paříži ještě jeden takový záchodek funguje, a to na bulváru Arago ve čtrnáctém obvodu, shodou okolností naproti věznici.

Pařížská výstava také nabízí videovýpovědi několika mužů, kteří staré záchodky navštěvovali. Jeden z nich, třiaosmdesátiletý Hugues, vzpomíná, že tam našel muže svého života. "Nechával jsem se osahávat od tanečníků, herců, zpěváků... Potkat někoho na smradlavých toaletách a o pár minut později se ocitnout v luxusním apartmá, to byl pěkný zážitek," svěřuje se zase třiasedmdesátiletý Jean-Pierre.

"Byl bych rád, kdybychom těmto mužům přiznali určitou odvahu. Copak nepohrdali zákazy? Copak se více než sto let neodvažovali dělat zakázané?" říká Marc Martin.

"Vespasiánky" rovněž nabízely místo pro politické i komerční reklamy, zajímavé jsou v této souvislosti například první kampaně varující před pohlavně přenosnými chorobami. V době aféry Alfréda Dreyfuse se ovšem část falešných a antisemitských zpráv šířila také na veřejných záchodcích.

Původní pisoárové toalety byly v 80. letech minulého století nahrazeny jednomístnými "sanisettes", které odpovídaly novým hygienickým normám.

Výstava se nevyhýbá ničemu. Ani podle Marca Marina uměle přifouknuté historii týkající se okrajové sexuální praxe, kdy je člověk přitahován močí jiných lidí. "Zveličovalo se to, aby byla pověst vespasiánek pošpiněna a aby pisoáry zmizely," dodává.