Stojí na pahorku Montmartre, na nejvyšším přirozeném místě Paříže, a od její paty se otevírá jeden z úchvatných pohledů na francouzskou metropoli. Mohutná sněhobílá bazilika Sacré-Coeur (chrám Nejsvětějšího srdce), obdivovaná i zatracovaná stavba, vznikla jako reakce na prohranou prusko-francouzskou válku. Chrám v byzantsko-románském slohu, někdy hanlivě přezdívaný "šlehačkový dort", byl vysvěcen před sto lety, 16. října 1919.
Impulzem ke zrodu Sacré-Coeur byl neslavný konec prusko-francouzského konfliktu, po němž následoval pochod pruských vojsk Paříží. Projekt chrámu, který měl symbolizovat myšlenkové vzepětí, národní jednotu a návrat k duchovním hodnotám, utužila ještě Pařížská komuna, revoluce, která v roce 1871 ovládla na dva měsíce hlavní město. Nástupce zabitého pařížského arcibiskupa pak vybral pro nový svatostánek strategické místo. Aby se předešlo potížím s výkupem půdy, byla stavba vyhlášena za věc národního zájmu.
Vítězem soutěže z roku 1874 se stal francouzský architekt Paul Abadie, který se ve svých plánech inspiroval hned několika stavbami: chrámem St. Front v Périgueux, chrámem Notre-Dame du Port v Clermont-Ferrandu, chrámem svatého Marka v italských Benátkách i bazilikou Hagia Sofia v tureckém Istanbulu. Základní kámen Sacré-Coeur byl položen v říjnu 1875. Práce na základech ale komplikoval starý lom, ke zpevnění podloží bylo nutné vybudovat přes 80 šachet, které se vyplnily betonem.
Stavba měla zpočátku finanční podporu státu, po vyčerpání peněz se na chrám museli skládat věřící z celé Francie. Záležitost se vlekla i díky odporu republikánů, kteří ji v parlamentu bojkotovali. Bazilika Sacré-Coeur byla dokončena těsně před první světovou válkou v roce 1914, vysvěcena byla ale až po jejím skončení. Abadie se finálních prací nedožil, na projektu se vystřídalo šest dalších architektů, přičemž každý ho trochu pozměnil.
Sacré-Coeur je architektonickým mixem hlavně byzantského a románského stylu. Na stavbu chrámu byl použit travertin, druh vápence, který v dešti či vlhku vylučuje uhličitan vápenatý, takže stavba zůstává bělostná navzdory zubu času i znečištění ovzduší. Bazilika je v interiéru 85 metrů dlouhá, 35 metrů široká a nejvyšší bod kupole dosahuje 84 metrů. Vzhledem k tomu, že Sacré-Coeur stojí na kopci sto metrů nad úrovní Seiny, je její vrcholek druhým nejvyšším bodem v Paříži po Eiffelově věži.
Vstupní portál zdobí dvě jezdecké sochy postav, které nerozlučně patří k francouzské historii - Jany z Arku a Ludvíka IX. zvaného Svatý. Obdélníková chrámová loď je obklopena několika kaplemi. Zvonice pak skrývá největší zvon ve Francii (pod názvem Savoyarde) a jeden z nejmohutnějších na světě. Je tři metry vysoký, váží téměř 19 tun a jeho srdce má hmotnost 850 kilogramů. Dominantou interiéru Sacré-Coeur je také velká mozaika nad apsidou a vzácné varhany. K bazilice lze vyjet lanovkou nebo vyjít po schodech.
Bazilika má i dnes řadu kritiků nejen kvůli střetu s revoluční občanskou tradicí francouzských dějin. Byzantský styl podle některých do Paříže příliš nezapadá, zlí jazykové tvrdí, že Sacré-Coeur "se zdálky podobá nadýchanému dortu a zblízka bábovce". I přes kritiku je tato památka jednou z nejnavštěvovanějších v celé Francii.
