Berlínská zeď neměla navždy zůstat nevzhledným betonovým monstrem. Podle jednoho z východoněmeckých plánů se měla proměnit na zelený živý plot. V rozhovoru to řekl historik Gerhard Sälter z Nadace berlínské zdi. Všechny podobné plány soudruhů z komunistické Německé demokratické republiky (NDR) ale vzaly za své 9. listopadu 1989, kdy berlínská zeď padla.
"NDR vypráví všude na světě, že je tím lepším německým státem. Ale jedno, jestli jste v Austrálii, v USA, nebo v Československu, když slyšíte NDR, to první, na co pomyslíte, je zeď. Jako vizitka jim to bylo stále trapnější," vysvětluje Sälter, podle něhož proto režim už v 70., a mnohem intenzivněji pak v 80. letech přemýšlel, jak zeď změnit, aby nevypadala tak vojensky a nepřipomínala tolik koncentrační tábory.
"Nová zeď 2000 byla v jedné variantě extrémně hustým živým plotem. Skutečné zábrany by byly umístěné už daleko před ním. Patřit mezi ně měly například seizmografické přístroje, které by vycítily jakýkoliv pohyb," podotýká historik. Součástí modernizace měly být také infračervené i další speciální senzory. "Uprchlíky by tak bylo možné odhalit už dopředu, a zeď by proto nebyla potřeba," říká. Koneckonců už v 80. letech se podle Sältera kolem 80 procent uprchlíků díky rozličným bezpečnostním opatřením ke zdi, která německou metropoli dělila od roku 1961, vůbec nedostalo.
Plány, které si režim rýsoval ještě na jaře 1989, vzaly ale velmi rychle za své. Po 9. listopadu musely východoněmecké elity naopak řešit, co dál se 155 kilometrů dlouhou stavbou, v níž se objevovalo čím dál tím více otvorů, a to i na zcela klíčových místech. U symbolikou nabité Braniborské brány se dalo mezi oběma částmi města přecházet od 22. prosince.
Byrokracie východoněmeckého režimu, jehož dlouholetý vůdce Erich Honecker ještě v lednu tvrdil, že zeď bude stát i za dalších 100 let, podle Sältera pracovala jen velmi pomalu. Až 21. prosince 1989 totiž režim zastavil program další výstavby zdi. Nic jiného mu ani nezbývalo, zeď totiž pozbyla svého smyslu, k čemuž přispěl i fakt, že do práce v té době přicházelo stále méně pohraničníků. "Skupiny pohraničníků se začínají rozpouštět, prostě mizí. V hlášeních z té doby se píše třeba o tom, že na určitém stanovišti mělo být 20 pohraničníků, přišlo jich ale jen 13." Navíc už často kontroly nebrali příliš vážně.
Koncem roku se proto o zdi vášnivě diskutovalo v nejvyšších patrech komunistické strany, přičemž se objevovaly i názory, že je zeď potřeba zachovat na "ochranu našeho zemědělství", nebo že by se z ní měl stát obyčejný plot. Nakonec bylo ale prakticky všem jasné, že musí úplně pryč. Oficiální rozhodnutí padlo koncem prosince.
"Se systematickým bouráním zdi se pak začalo 13. června 1990," říká Sälter. Kolem 10:00 jeden z bagrů k nadšení stovek přihlížejících pomalu, ale jistě vyvrátil blok betonového monstra v ulici Bernauer Strasse, kde si zeď vyžádala nejvíce obětí. V dalších dnech, týdnech a měsících stavba složená ze zhruba 45 000 dílů z povrchu po téměř třech dekádách mizí i v dalších částech Berlína. "V prosinci, na Vánoce, už byla úplně pryč," dodává Sälter.
