Západoruský Leningrad (dnes Petrohrad) byl v červnu 1941 spolu s Moskvou a Kyjevem jedním z hlavních cílů německého útoku na Sovětský svaz. Wehrmacht podporovaný finskými jednotkami však nedokázal město dobýt přímo, a proto německé velení rozhodlo, že je obklíčí a nechá vyhladovět. Blokáda Leningradu začala 8. září 1941 a jeho obyvatelé před sebou měli 872 dnů plných strádání. Do ledna 1944 zemřely statisíce obyvatelů města.
Jedinou alespoň částečně zachovanou zásobovací trasou do města zůstalo Ladožské jezero. Spojnice známá jako "cesta života", která byla otevřena v listopadu 1941 a fungovala díky mrazům, však zdaleka nedokázala pokrýt potřeby obránců města, natož jeho civilních obyvatel. Hlad, zhoršovaný krutou zimou a bombardováním, tak v Leningradu dosahoval hrozivých rozměrů. Denní příděly jídla se postupně ztenčily na krajíc chleba na den a zaznamenány byly dokonce případy kanibalismu.
Opakované pokusy Rudé armády prolomit obklíčení Leningradu přinesly ovoce až v lednu 1943. Trvalo však ještě rok, než se podařilo německé jednotky vytlačit, čímž byla blokáda města definitivně ukončena. Kolik obyvatel Leningradu zaplatilo za téměř dva a půl roku trvající blokádu životem není dodnes zcela jasné. Až do 80. let totiž sovětské vedení připouštělo maximálně 600 tisíc mrtvých, nyní se historici přiklánějí k tomu, že jich mohlo být více než milion.
