Svatá Barbora, jejíž památku slaví římskokatolická církev 4. prosince, je mimo jiné patronkou dělostřelců či horníků a její soška je často k vidění při stavbách tunelů. Patří mezi čtrnáct pomocníků v nouzi a je vzývána i jako přímluvkyně v hodině smrti. Se svatou Markétou a Kateřinou se řadí ke třem nejslavnějším pannám mučednicím.
Podle legendy - o jejím životě totiž neexistují žádné konkrétní doklady - byla Barbora neobyčejně krásná a moudrá dívka, která se narodila ve třetím století v rodině zámožného pohanského kupce Dioskura v maloasijské Níkomédii (dnešním Izmitu). Když se její otec, zavilý nepřítel křesťanů, dozvěděl, že se nechala pokřtít, uvěznil ji ve věži, a když ani to nepomohlo a své víry se nevzdala, udal ji.
Z vězení se Barboře podařilo uprchnout a skrýt se ve skále, která se před ní rozestoupila. Po vyzrazení úkrytu byla uvězněna podruhé a po krutém mučení odsouzena k trestu smrti stětím. Hlavu jí sťal mečem sám její otec, který dceru přežil jen o několik málo chvil: sotva vražedný nástroj odložil, zasáhl ho podle legendy blesk a spálil jej na troud. Jako svou patronku svatou Barboru uctívají také například sedláci, architekti, zedníci, hrobníci, kuchaři, děvčata nebo zajatci.
Svátek svaté Barbory připadá na první adventní dny a pojí se také s řadou lidových zvyků. Nejznámějším, který se dochoval do dnešních dnů, je řezání například třešňových nebo višňových větviček, takzvaných barborek. Dříve dívky věřily, že když jim tato větvička vložená do vody do Štědrého dne rozkvete, do roka se vdají.
