Český světec, římskokatolický kněz a patron ochrany zpovědního tajemství Jan Sarkander působil v 17. století v neklidné době českého stavovského povstání a následných válečných událostí (1618-1620) jako farář na Moravě. V roce 1619 údajně pomohl ochránit Holešov před pleněním polského vojska, čímž ale upadl v nelibost u protestantských direktorů. Po krátkém pobytu na zámku v Tovačově byl chycen a uvězněn v olomouckém vězení. Zde Sarkander zemřel před 400 lety, 17. března 1620, na následky mučení, při kterém nic neprozradil.
Jeho smrt katolíci od počátku považovali za mučednickou. Stal se proto mučedníkem víry za zachování zpovědního tajemství. Jeho tělo, zahalené do červené látky jako symbol mučednické smrti, bylo uloženo v mariánském kostele v Předhradí v kapli sv. Vavřince. Odtud byly jeho ostatky v roce 1860 přeneseny do svatováclavského chrámu v Olomouci. Jan Sarkander byl blahoslaveným prohlášen v roce 1859, svatořečen byl v květnu 1995 papežem Janem Pavlem II. Jeho kanonizace ale byla tehdy kontroverzním tématem a nemalá část veřejnosti se stavěla proti ní. Proti kanonizaci se ostře postavili evangelíci a byla vnímána jako krok proti ekumenickému hnutí.
Katoličtí věřící si letos připomínají dokonce tři výročí spojená se svatým Janem Sarkanderem. Kromě 400 let od jeho mučednické smrti uplyne počátkem května také 160 let od jeho blahořečení a v druhé polovině května pak 25 let od jeho svatořečení.
Ke kněžské dráze ho přivedlo neštěstí
Narodil se 20. prosince 1576 v katolické rodině ve Skočově na Těšínsku, s rodiči se v roce 1589 přestěhoval do Příbora, které patřilo olomouckému biskupství. Studoval v Olomouci, Praze a Štýrském Hradci latinu, antickou literaturu, filozofii i teologii. Uvažoval o civilním povolání, byl dokonce i krátce ženatý s Annou Plachetskou z Velkého Meziříčí. Záhy však ovdověl a rozhodl se pro dráhu duchovního.
V roce 1607 získal nižší kněžské svěcení a dva roky poté byl v březnu 1609 v brněnském kostele sv. Petra a Pavla vysvěcen na kněze. Působil na řadě far, než se usadil v roce 1616 v Holešově, kde se stal osobním důvěrníkem a zpovědníkem majitele panství Ladislava Popela z Lobkovic.
Předtím ještě strávil rok života v žaláři, protože ho kardinál Dietrichštejn podezíral, že pomohl z vězení svému bratru Mikulášovi, který se zapletl do dvorských intrik o vládu nad Moravou. Podezření se ovšem nepotvrdilo a Sarkander byl roku 1611 propuštěn.
Po své pouti do Polska v roce 1619 byl protestantskými moravskými stavy obviněn ze zrady. Byl podezříván, že u polského krále jednal o pomoci pro rakouského císaře Ferdinanda, a to podle návodu katolického šlechtice Popela z Lobkovic, jehož byl zpovědníkem. Podezření bylo vyvoláno poté, co se 5. února 1620 Holešovu vyhnula kozácká jízda, která sem původně mířila. Sarkander údajně vyšel kozákům vstříc v čele eucharistického průvodu, válečníci pak proti Holešovu nezasáhli. To, že Sarkander vedl procesí, ale není podle historiků příliš pravděpodobné.
Poté, co se k moci na Moravě dostali moravští protestantští stavové, ocitl se Sarkander v nebezpečí. Pokusil se uprchnout, ale byl po delším cestování a skrývání dopaden v Tovačově. Poté byl čtyři týdny vyslýchán právem útrpným v městském vězení s mučírnou na místě dnešní Sarkandrovy kaple v Olomouci, nic ale neprozradil. Zemřel 17. března 1620. V Ottově slovníku naučném z roku 1897 se uvádí: "Očití svědkové svědčí, že nemoha již rukama listy z breviáře obraceti, činil tak jazykem."
Pokud jde o obvinění, které proti Sarkanderovi vznášeli protestantští vůdci, není znám žádný důkaz o tom, že by se účastnil jednání o polské pomoci císaři nebo o něm věděl. Po jeho umučení se jeho kult rozšířil na Moravě v Polsku i v Čechách. O tom, jakou úctu měli k Sarkanderovi sami Olomoučané, nejlépe svědčí fakt, že navzdory možné nelibosti církevních představitelů jeho sochu umístili mezi sochy světců na slavném Sloupu Nejsvětější Trojice - více než 100 let před oficiálním blahořečením.
Svatořečen až Janem Pavlem II.
Beatifikační proces byl zahájen v roce 1715, ale nepříznivé historické události způsobily, že se uzavřel teprve 11. září 1859, kdy papež Pius IX. prohlásil Jana Sarkandra za blahoslaveného. Obřad se uskutečnil 6. května 1860. První oficiální žádosti o svatořečení jsou již z 20. let 20. století. Zázrak, který je nutný pro akt svatořečení prokázat, pochází z roku 1979, kdy byl podle katolické tradice na přímluvu blahoslaveného Jana Sarkandra "lidsky nevysvětlitelným způsobem" vyléčen kněz Karel Picha ze Sarkandrova rodiště Skočova. Přípravný kanonizační proces byl uzavřen v dubnu 1993 a 21. května 1995 jej svatořečil papež Jan Pavel II. v Olomouci současně se Zdislavou z Lemberka.
Pro katolíky představuje Sarkander vzorného služebníka páně, kterého si bůh vyvolil jako nástroj zkoušek i milosti. Kanonizace podle nich není totálním souhlasem s tím, co Sarkander činil, ale vyjadřuje úctu k jeho oběti. Nekatolické církve jej však považovali za reprezentanta násilné rekatolizace, který přispěl k likvidaci bratrských sborů na Moravě.
"Kanonizovat tohoto muže znamená pro české evangelíky potvrdit pojetí misie, které bylo překonáno...," napsal ještě před jeho svatořečením v 90. letech předseda řídícího výboru Ekumenické rady církví synodní senior Pavel Smetana papeži Janu Pavlu II. Česká církev byla kdysi kvetoucím společenstvím a byla "s neslýchaným násilím" vypleněna. Poroba českých evangelíků trvala pak 160 let, dalších 80 let byli tajní evangelíci ve vlastní zemi jen trpěni, uvedl tehdy Smetana, proč se evangelické církve bránila kanonizaci Sarkandra, "nástroje násilného totalitního systému".
Podle katolické církve ale neexistují důkazy, že by se Sarkander podílel na násilné rekatolizaci.
