Petr Nikl oživoval golema
06.10.2009 10:02 Původní zpráva
Pískem, světlem a zvukem oživoval Petr Nikl se svými přáteli v Galerii Roberta Guttmanna pražského Židovského muzea legendárního golema. Třičtvrtěhodinový rituál pro všechny smysly se odehrával na speciálně zkonstruovaném kreslícím stole, který představoval golemovo čelo. Pak už stačilo „jen" objevit to správné slovo, znak nebo gesto.
Jestli je někdo na naší výtvarné scéně v pravém slova smyslu všestrannou osobností, je to extvrdohlavec Petr Nikl. Úspěšný malíř, grafik a ilustrátor, který se během posledních let stává také čím dál známějším spisovatelem, si nikdy nedělal hlavu s překračováním žánrů. Byly to naopak právě jeho multimediální projekty počínaje dnes už legendárními Hnízdy her (2000 Galerie Rudolfinum), kterými prolomil obvyklý nezájem veřejnosti o výtvarné umění.
Instalace na vývoz
Hravé interaktivní instalace, které přirozeně spojují hudbu, výtvarné umění a divadlo, se staly jeho poznávacím znamením. Obsáhlé expozice, které vymýšlí a připravuje s početnou skupinou spolupracovníků, jsou kromě vítaného zpestření domácího výstavního provozu i žádaným vývozním artiklem. Golemovo čelo pro Galerii Roberta Guttmanna je oproti tomu jedinečná komorní akce, starý začátek něčeho nového.
Hlavní roli sehrál originální výstavní exponát: stůl-buben s kulatou skleněnou deskou posypanou vrstvou jemného písku. Kruh stejně jako písek obecně vzato nemají začátek ani konec, proto je to ideální materiál k nekonečnému hledání toho jediného pravého znaku. Nikl při své improvizované performanci spojil síly s absolventem Davidova ateliéru na pražské AVU a frontmanem populární skupiny Tata Bojs Milanem Caisem a uznávaným hráčem na nástroj australských domorodců didgeridoo Ondřejem Smeykalem.
Když bubnuje písek
Tak, jak se originální perkuse, mezi nimiž nechyběly prsty, hrsti písku, voda, špejle, smetáček na odpadky, různá udělátka nebo dech, z muzikálních nástrojů průběžně měnily v kreslicí a naopak, nabývala vrchu i hudební a výtvarná složka projektu. Podsvícená stolní deska, na níž se neustále střídaly obrazce v písku, se stala přízračným projektorem a proměnlivé světelné kresby se promítaly na bílé plátno zavěšené v prostoru.
Rituál byl nevšedním zakončením Niklovy výstavy, při níž byl stůl několik měsíců k dispozici každému, kdo k němu zabloudil. Všechny pokusy natáčela webová kamera a výsledný materiál se stane základem filmu, který bude příští rok součástí Niklova projektu v pražském DOXu.
Fotografie: Židovské muzeum v Praze
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.