Andrejko

Není známo, kde je a co dělá Antal Szentmihályi, a jestli je vůbec naživu (alespoň autorovi těchto řádek přes veškerou snahu ne). Je to škoda.

Nějakou shodou okolností přinesly páteční noviny pěkně vedle sebe smutné zprávy o dvou významných tuzemských fotbalistech - byť každý z nich považoval za tuzemsko něco trochu jiného. Na jedné stránce byla fotografie mladého muže v bílém dresu, jenž si ostentativně ucpává nos. Z černobílé portrétní fotografie na protilehlé straně ten výjev sledoval jako by lehce pobavený šedesátník plus.

Dvě významné postavy, dvě tváře fotbalu. Na jedné straně Milan Baroš, nejlepší střelec posledního mistrovství Evropy a vítěz Ligy mistrů; na druhé Andrej Kvašňák, dvojnásobný účastník mistrovství světa (spolu s Jozefem Adamcem poslední česko(slovensk)ý hráč, jenž se tím může pochlubit).

Když ty citovaly noviny Andrejka (z lidí, co ho znali osobně, mu prý nikdo jinak neřekl) „nikdy jsem nechtěl nikoho urazit,“ znělo to jako odpověď Barošovu nepěknému gestu. Čtenář se přitom nemohl zbavit dojmu, že Kvašňák je tím, čím fotbal kdysi byl, kdežto Baroš je tím, co je fotbal dnešní.

Jak známo, posledně jmenovaný si zacpával nos, poněvadž chtěl, právem či nikoli, naznačit, že protihráč smrdí. To by Kvašňák nikdy - a tady je třeba dát pozor. Proto je škoda, že nevíme, co dělá Antal Szentmihályi; ten si od Kvašňáka vyslechl své v zápase, který bezesporu patřil mezi Andrejkovy nejlepší.

Na jaře 1970 končili Čechoslováci kvalifikaci na nadcházející mistrovství světa v Mexiku. Skupina měla dva favority, postoupit z nich mohl jediný. Na jedné straně Československo, jehož mužstvo se hemžilo čerstvými vítězi tehdy prestižního Poháru vítězů pohárů ze Slovanu Bratislava a borci Spartaku Trnava, tehdy  jednoho z nejlepších evropských klubů (patrně nikdy nedoceněného). Na straně druhé Maďaři v čele s nedávným držitelem Zlatého míče Floriánem Albertem. Doma Maďaři vyhráli 2:0 a rozhodnout měl odvetný zápas na pražské Letné.

Čechoslováci hráli mizerně a v půli prohrávali 1:3. Tehdy poslal trenér Jozef Marko na hřiště Kvašňáka, jenž byl na Spartě doma již skoro 12 let. Kvašňák snížil na 3:2 a pak zařídil vyrovnání. Ani jeho životní výkon by však nemusel stačit; stejně  důležité bylo, že se celou dobu motal kolem maďarské branky (jak to stíhal, aniž by zároveň běhal, byla záhada, kterou nikdo nikdy spolehlivě nevyřešil, ale bylo tomu tak). V ní stál právě Szentmihályi; Kvašňák do nešťastného gólmana pořád něco hučel, pochopitelně maďarsky. Chudák brankář viditelně znervózněl a jeho výkon podle toho vypadal.

Nevíme, co přesně mu Andrejko tehdy říkal; on sám to později prý vždy zamluvil. Tušíme však, že to nemuselo být nic příjemného. Kvašňák byl úžasné kvítko; předstíral zranění, padal pět metrů před šestnáctkou, ale nějak vždycky vykouzlil penaltu („to přece musí písknout“). Když ho na hřišti otravoval hlídací pes, šel si stoupnout k rohovému praporku a překvapenému sudímu na otázku, co tam ti dva dělají, odpověděl, že přece hrají osobku. Spousta jeho historek začínala „když jsem takhle šel kolem sudího“ - sloveso „šel“ je zde stejně významné jako to, co arbitrům povídal, třeba o tom, že pískají tak, že asi musejí mít v okolí rodačku.

Společným jmenovatelem jeho výstupů bylo, že to byla zábava na úrovni; že Andrejko dokázal fotbal i sám sebe nebrat smrtelně vážně. Když odejde člověk, jenž dokázal dělat tolik dobré legrace, je to vždycky smutné. Ale ta špatná zpráva je, že kdyby byl Andrej Kvašňák o čtyřicet, padesát let mladší, asi by se svou povahou fotbal ani nehrál. To je opravdu zlé.

Foto: archiv