Handicapovaní sportovci v Brně
Běhat bez nohy, skákat poslepu, házet v sedě

Někomu chybí ruka, jinému část nohy, další má jen zbytky zraku, ostatní jsou na vozíčku. V Brně v minulých dnech soutěžily čtyři stovky handicapovaných sportovců z dvanácti evropských zemí v devadesátce disciplín. Na rozdíl od "normálních" sportovců nesoupeřili jen se svými protivníky, ale hlavně se svým tělesným handicapem. A sami se sebou.

Na krásném, zbrusu novém atletickém oválu (se superrychlým povrchem) v areálu brněnské technické univerzity postává a posedává pár desítek lidí. Sportovci, jejich asistenti, trenéři nebo rodiče a lidé z organizačního týmu brněnských her. Diváci žádní.

Ačkoliv Evropské hry handicapované mládeže organizuje zkušený PR matador a zároveň šéf nadačního fondu Emil Juraj Groch a poutavé plakáty se známými tvářemi Jana Krause či Martina Dejdara "Přijďte fandit!" zaplavily Brno, ve čtvtek na atletiku nikdo nedorazil.

Škoda. I když byl celý průběh atletických závodů tak trochu rozpačitý, rozvleklý, dlouho se čekalo na zahájení (až dorazí Martin Dejdar a Věra Čáslavská) a sluneční pařák pod azurovým nebem střídaly silné přeháňky, nakonec bylo na co se dívat.

Pár mladých talentů předvedlo velmi slušné výkony, ze zahraničí dorazilo i několik vrcholových sportovců - paralympioniků.

VĚRA ČÁSLAVSKÁ: BLBOST TO NENÍ

Soutěžící přišla podpořit bývalá olympionička, medailová gymnastka Věra Čáslavská. Přišla bosa. Sejmula lodičky, aby neponičila jemný pažit a běžeckou plochu. Na rozdíl od VIP kolegy Martina Dejdara se nevypařila hned po zahájení, zůstala skoro dvě hodiny, neúnavně se podepisovala a fotila s každým, kdo chtěl, a hlavně pozorně sledovala jednotlivé disciplíny.

Jezdíváte na závody handicapovaných častěji?
Ano, ani nespočítám, na kolika jsem byla. Takhle akce je veliká, pěkná. Je to mimořádné. Účastí a  tím, že to je pro mládež, otevřená soutěž.

Laikovi připadá, že je tu lidí málo.
Ono to tak vypadá… ale sportovců je docela dost i v mezinárodním srovnání. Jen publikum chybí. V Kanadě, tam prý jsou i na takových akcích plné tribuny. Nám to tu přerušila doba temna a doháníme to jen pomalu. 

Máte ke sportu handicapovaných lidí nějaký vztah?
Moje dcera dělala léta v Jedličkově ústavu, takže jsme měli pořád o víkendu nějaké vozíčkáře doma. A už jako malá, když jsem dělala balet, jsem - na přání maminky - musela vystupovat v Jedličkově ústavu. Ale já jsem to jako malá probrečela. Bylo mi líto, že já já můžu hopsat a ty ostatní děti ne.

Myslíte, že kdybyste měla handicap, že byste sportovala?
Já nevím, nevím. Smekám klobouk před všema, kteří to dělají. Třeba támle ten chlapec s protézou (viz foto). Běžel stovku. Spadnul, docela nešikovně. Ale pak vstal, nějak si tu nohu narovnal, odpočal si a šel skákat dálku. Smekám.

Před chvílí sanitka jednoho sportovce odvezla. Chlapec hodně ošklivě spadl na stovce. Není to vlastně trochu na hlavu postavené, mají vážné zdravotní problémy a ještě riskují zranění při sportu?
Není, i když to tak na první pohled může vypadat. Ano, člověk by mohl říct, že je to blbost, že člověk šplhá na Mount Everest, ale každá ta disciplína je Mount Everest pro každého z nich. Dokážou si, že na to mají, že mohou překonat sami sebe. Soutěží sami se sebou.