Tak jsem poskytla svůj úplně první rozhovor o pískání. Nic velkého, pět otázek a bylo. Jeden z dotazů mě zaskočil: „Nadávají vám během zápasu?" ptá se mě redaktor regionálních novin. Přemýšlím. Nevím, co odpovědět. To ticho je až podezřelé. Rozhovořím se spíše o reakcích diváků a dospělých hráčů. Ale o nadávce, která mě nejvíc urazila či spíše rozesmutnila, se nezmiňuji.
Proneslo ji totiž dítě. Asi osmileté.
„Většinou se ke mně hráči, diváci i funkcionáři chovají slušně. A i když občas zaslechnu na svoji osobu nějakou nadávku, po zápase se mi většina provinilců přijde omluvit," odpovím redaktorovi. Krásná, diplomatická odpověď, pomyslím si. Je sice pravdivá, ale moc často k této situaci nedochází. V reálu to totiž někdy vypadá hůř. Daleko hůř. Podstatně hůř. To už si ovšem nechávám pro sebe.
„To je ale p**a!" „Nikdy nebudu uznávat ženskou rozhodčí!" „Co to pískáš, jdi radši do kuchyně!" Tyhle a jim podobné reakce hráčů a fanoušků přehlížím. Když si uvědomím, že si hráči nadávají navzájem, a dokonce i sami sobě, nečekám od nich zrovna gentlemanský slovník. Bohužel, znám je až moc dobře.
Ovšem nejhorší nadávku mi řeklo dítě. Ne snad že bych z ní byla týden psychicky na dně, ale řeklo ji přece dítě!!! To mě mrzelo nejvíc.
„Hele, černá svině," vyhrkl malý fanoušek. Asi osmiletý Rom. A jeho kamarádi na něj vrhají obdivné pohledy.
Bylo to na mne? Asi určitě. Jsem tu jediná rozhodčí, jmenuji se ČERNÁ a mám ČERNÝ dres, to je tedy pech, „nešťastná shoda náhod". Ač jsem prošla kurzem pedagogiky, nereaguji. Já tu nejsem od toho, abych někoho vychovávala. Já tu mám odřídit utkání!
Tak jdu na to. Dětem navzdory.
| KDO JE KLÁRA ČERNÁ |
Dvaadvacetiletá studentka píská nejnižší fotbalové soutěže na Písecku; především mává okresní přebor mužů a párkrát za sezonu odpíská utkání žáků nebo III. a IV. třídy mužů.
|
