Můj první pláč na fotbale. Či spíše hysterický řev

Před zápasem jsem se rozbrečela, spíše rozeřvala. No, hotová hysterie. Mísily se ve mně pocity zoufalství, beznaděje a hlavně nekonečné naštvanosti. Ne, nikdo mě nezmlátil nebo psychicky udolal. Třicet čtyři minuty před výkopem utkání III. třídy mužů se dozvídám, že jsem na špatném stadionu, na opačné straně okresu, než mám být! To mě fakt rozhodilo. A výsledek? Nekonečný brekot dvaadvacetiletého dítěte.    

Domácí, pojďte vyplňovat sestavy, říkám jim a podávám jednomu z jejich funkcionářů Zápis o utkání s pečlivě předepsanou hlavičkou. „Ale tady nehraje Králova Lhota a Vojníkov!" upozorní mě. Ale jo! V delegaci bylo jasně napsáno, že se ten zápas hraje TADY v Záhoří, snažím se ho vyvést z omylu. „Tady je zápas Záhoří B - Kovářov B," uzemní mě. Hm, tady něco nehraje. Průšvih!

Rychle volám předsedovi naší komise. Nezvedá to. Dalšímu členovi svazu se naštěstí dovolám. „Kláro, ale já ten rozpis nemám u sebe. Ale asi se to hraje v Královce." V Královce?  Rozbrečím se mu do telefonu, protože myslím na nejhorší: NESTIHNU tam dojet včas a hlavně vůbec NEVÍM, jak se tam jede!

Cestu mi vysvětlil a já rychle nasedám do auta. Smáčknu plyn až k podlaze. Musím přiznat, že jsem občas jela obcí rychlostí 51 a mimo obec 91. Ale stihla jsem to! Dvacetiminutová čekací doba na rozhodčího ještě neuplynula. Dost mi pomohli trempíci. Zastavila jsem je kdesi ve Varvažově (nebo jak se tak obec jmenovala?). Koukali na mě jak na přízrak. Ubrečené oči a zoufalá tvář. Ani nevím, kolik jich bylo. Asi pět. Vytáhli mapu a poradili dobře. Po pár minutách jízdy vidím ceduli: Králova Lhota 1. Trochu se mi uleví.

Na stadionu je skoro všechno připraveno k zápasu. Zápis vyplněný. Hráči se rozcvičují. Vítá mě také delegát utkání. Delegát? Docela překvapení. Na zápasy v okrese totiž moc často nechodí. Za tři a půl roku zavítal na mnou řízená utkání všehovšudy třikrát. Ale je dobře, že přijel. Beru ho jako podporu. Vytkne mi chyby, poradí a také dohlídne, zda se hráči a funkcionáři chovají v souladu s pravidly. Na některé kontrola platí.

Z přítomnosti delegáta mám radost. Ale jsem stejně pořád naštvaná, což se promítlo i do hry. Pozoruji, že se k hráčům nechovám stejně jako obvykle: „Pepíčku, přeci nesmíš tahat soupeře za dres! To se nedělá, Karlíčku, říkat o protihráči, že je vůl a ty, Františku, nesmíš používat kolíky na kopačkách jako zbraň hromadného ničení!" Jsem přísnější, razantnější. Několikrát se přistihnu, jak zvýším hlas. Ale je to ku prospěchu. Určitě ano.

Čtyřicátá minuta první půle. Faul hostujícího hráče.

Domácí: „To je jasná červená!"
Hosté: „Prosim tě, jaká červená?! Nejprve hrál míč."
Domácí: „To byl jasnej likvidační zákrok."
Hosté: „Podobnej byl i u střídaček a ten nepískla."

Razantně  písknu do píšťalky. Vytáhnu žlutou a dřív, než se kdokoliv stačí vzpamatovat, zakřičím, spíše zařvu: O tom nebudeme diskutovat. Rozhod! Pomohlo to, dav se „pokojně" rozešel. K uklidnění vášní přispěla i brzká poločasová přestávka. Nejhorší je, že ani jeden z týmů neposoudil zákrok správně. Ale já to chápu, co by člověk neudělal pro svoje družstvo...  

V druhé půli k vážnějšímu konfliktu nedošlo. Zápas skončil 2:2. Po utkání mi delegát říká: „Já k vašemu výkonu nic nemám. Píšťalkou jste byla slyšet, dobře jste ukazovala výhody...." Měla jsem radost. Konečně něco lepšího než můj obvyklý „dobrý výkon" a neustálé narážky na mou přílišnou mírnost a nulovou běhavost poprvé nezazněly.

Přeci jenom to naštvaní bylo k něčemu dobré. Jo, a tenhle týden jdu na chlapy znova. Takže už žádná hodná pani rozhodčí...