„Cože, ty nepiješ? A to pískáš fotbal?!" šokovaně říká jeden rozhodčí, kterého jsem potkala na vesnické zábavě. Abstinent nejsem, ale blížím se mu, pomyslím si. „Pojď, jdeme na panáka," chytne mě za ruku a už jsme u baru.
Nezmohla jsem se na odpor. Vypili jsme toho dost. Ale i přes svůj rekordní alkoholový dýchánek jsem byla v pohodě. O světe jsem věděla, a to mi stačilo.
S mojí odmítavostí k alkoholu jsem byla u nás na okrese proslulá. „My tě naučíme pít," smáli se rozhodčí. Nepovedlo se jim to. Na každý zápas jsem brala auto já, to mi vyhovovalo. Aspoň jsem se mohla na co vymluvit. A jedna zábava ze mě mistra neudělala. To je jasné.
Jaká je vůbec souvislost mezi pitím kořalek a pískáním fotbalu, jsem časem pochopila. Nebohý rozhodčí je přímo pod palbou panáků. Mně je dokonce nabízejí i před zápasem! Jednou za mnou přišel do kabiny domácí hráč, pak funkcionář a také pořadatel, kdy si dám konečně ten grog. Vybrala jsem si čaj (chtěla jsem ovocný, ale ten neměli). „Přijď pak do hospody," zvali mě. Ale já tam chodím jen výjimečně. Občas se tomu nevyhnu.
To když jedeme na zápas ve trojici a ještě jedním autem, nějak se musíme dohodnout. Většinou hlasování dopadne nejtěsnějším poměrem: HOSPODA - ODJEZD 2:1. Přežiju to tam, to je jasné, ale řeči, které ke mně dostanou zprostředkovaně, o mém odporu k hospodským zařízení něco vypovídají. „Byla celá nervózní a chtěla furt pryč." Ale když tam rozhodčí po zápase pijí už druhou hodinu, kdo by nechtěl domů?
Ze zábavy jsem ale po dvou hodinách pochopitelně neutíkala. Tancovala jsem, bavila se. To trvalo asi do půlnoci. Pak mě přešla nálada. Dotyčného rozhodčího, se kterým jsem celý večer popíjela, jsem našla v kaluži krve! Popral se! Plival krev!
Moji pomoc odmítl, a tak jsem se o něj dál nezajímala. Je tu nebezpečno, říkala jsem si. Je čas odejít nebo raději utéct. A to hned.
Rozhodčí musí umět utíkat, ale i pít...
Grafika: Týden.cz
