Podle dětí jsem žirafa, podle dospělých hráčů metrová rozhodčí. Zajímavá srovnání. A kde je pravda? Měřím metr šedesát, pro detailisty metr padesát sedm. To není zrovna ideální výška pro sudího ani pro dospělou žirafu.
Už jsem si tak nějak zvykla, že jsem při zápasech mužů nejmenší na hřišti. Vnímám to jako handicap. Myslím, že mi to bere autoritu. A když k tomu přidám svůj obličej - prý vypadám na osmnáct - sebevědomí mi to při pískání nepřidá. Mindráky však naštěstí netrpím.
Zato při utkáních dětí se cítím konečně jako „správná rozhodčí" - děti ze mě mají, myslím, respekt a hlavně nejsem nejmenší na hřišti! A že mě srovnávají se žirafou? Tohle přirovnání mi „pomohlo". Hned se cítím o trochu vyšší.
Ovšem starší ne. I malí fotbalisti mi tipují mnohem míň, než mi skutečně je. „Pane trenére, je jí dvacet dva!!" volal na něj udiveně přes půl hřiště jeho osmiletý svěřenec. „To jí chceš pozvat na rande, nebo co?" reagoval kouč.
Na rande mě zval naštěstí jenom jeden hráč. Stejně starý jako já. Dopadlo to pro něj i pro mě dobře - našel si jinou přítelkyni. Já byla a jsem totiž už pár let zadaná. A mimochodem, můj přítel fotbal nesnáší. Ideální stav! Žádné připomínky k výkonům. Žádné znervózňování při zápasech.
Občas jsem ale v rozpacích ze samotných fotbalistů. „To je první ženská, kvůli které si sundávám snubák," utrousil jeden kapitán při kontrole hráčů před zápasem. Ne ne, milý pane, kvůli mně ne, to kvůli pravidlům...
Tak jsme probrali moji výšku, věk a rodinný stav. Váhu nechci rozvádět. Každopádně se v tom klukovském volném dresu cítím o deset kilo těžší. Komplet pro ženské se zatím nevyrábí.
„Škoda, že nenosíte sukni," posteskl si jeden hráč.
To je zajímavý návrh na ženský dres. Já bych to nosila!
Grafika Týden
