Kdyby někdo řekl před dvěma lety Michelovi Platinimu, šéfovi UEFA, že Euro 2012 proběhne bez problémů, vlastně kdyby mu někdo řekl, že vůbec proběhne, asi by vystresovaný mocipán těžko věřil. Tehdy mělo zpoždění všechno - stavby stadionů, plány infrastruktury, přísnější bezpečnostní opatření... Ale Divoký východ (jak nazývala pořadatele některá anglická či francouzská média) to zvládl. Euro 2012? Dobrý šampionát.
Předsudky, pramenící z ne zrovna přílišné vyspělosti obou zemí, odkoplo do autu nadšení Poláků i Ukrajinců pro společný, podle všech bláznivý projekt. Čekal se průšvih, konečným výsledkem je uspokojení. Žádná ostuda. Naopak. Dobrý fotbal na krásných stadionech.
Jistě, nebylo to za úplně čistou jedničku na eurovysvědčení. Je třeba zmínit, že ne všechny dálnice byly dostavěné, cestování mimo vzdušný prostor se stávalo noční můrou. Přejíždění mezi jednotlivými pořadatelskými městy, ať už v Polsku či na Ukrajině, bylo doporučeno jen za přítomnosti psychologa a neurologa, kteří by společnými silami mohli zachránit řidiče před sebevraždou.
Je také třeba připomenout, že za kulisami velké ukrajinské show, v nevzhledném městě jménem Charkov, pár kilometrů od tamějšího eurostadionu, stále byla a je za podivných okolností vězněna expremiérka Julia Tymošenková, se kterou se asi nezachází úplně dobře a kvůli níž Euro bojkotovali třeba všichni evropští komisaři.
Prostitutky bez práce
V celkovém souhrnu některé západní prvky zkrátka občas trochu scházely. Na několika ukrajinských letištích byl termín odletů psán ručně. A supermoderní haly, které měly být pro Euro otevřeny, se nestihly dodělat.
Je také pravda, že jakmile vypadly z Eura oba domácí výběry, ohromná fotbalová euforie v pořadatelských zemích postupně utichala a turnaj se dohrával za polsko-ukrajinského decentního přihlížení, nikoli bláznění. Ale i tak se fanoušci obou zemí chovali skvěle.
Proběhlo minimum bitek, kterých se Evropa bála (jen jedna velká mezi Rusy a Poláky), nepřišel žádný velký rasistický skandál, z něhož měli účastníci rovněž obavy.
Organizace na stadionech byla perfektní, bez jediného zakopnutí, náznaku amatérismu.
A dokonce i očekávaný a tolik diskutovaný nálet prostitutek nebyl tak markantní. Prodavačky lásky neměly takový byznys, jaký očekávaly. Všechny prostě zajímal jenom fotbal.
Žádná z reprezentačních výprav neměla jediný problém, podobně jako fanoušci. Hned na začátku byl sice na Ukrajině okraden a zabit Španěl, ale i když je to kruté, podobná věc se zkrátka může stát kdekoliv na světě, Západ, Východ - naštěstí to byla jen ojedinělá ochutnávka strachu.
Samostatnou kapitolou by mohly být stadiony, které byly do jednoho naprosto úžasné, supermoderní. Velká výhoda "zelené louky" na nichž se drtivá většina z nich stavěla. Ač s velkým zpožděním.
Vítěz: Michel Platini
A co fotbal? Ten poslal do světa již tradiční evropskou fotbalovou myšlenku: V základních skupinách super zábava, ale jakmile jde o vyřazování, taktika, opatrnost a praktikovaná herní vyspělost figurují v hlavní roli. Ano, v play-off to bylo ke koukání tak 50 na 50 - něco hezkého (Itálie-Anglie) přebilo něco naprosto nepohledného (Španělsko-Portugalsko). I o tom je špičkový fotbal v rozhodujících fázích. Nikdy se nedá odhadnout, jestli u něj usnete, nebo naopak ještě dlouho po něm nadšením spát nedokážete.
Ale finálové vyvrcholení bylo parádní - do šedesáté minuty napínavé, následně definitivní prezentace španělské dokonalosti a italské bezmoci. Jeden z nejlepších finálových zápasů posledních šampionátů.
Euro 2012 je za námi a organizačně skončilo tak, jak nikdo nečekal - pohodově. Bez problémů. Vítězem je kromě Španělska i Polsko. Vítězem je Ukrajina. A vítězem je Michel Platini, který celý projekt prosazoval a věřil mu, i když kdesi uvnitř rozhodně měl velké obavy.
Nyní mu polsko-ukrajinský experiment bude sloužit jako argument k hledání nových, východnějších destinací pro pořádaní mistrovství Evropy. I když je to monumentální a náročná akce. Zvládli to tihle, zvládnou další. Platini má náboje. Na pořádání šampionátu v roce 2020 kandiduje třeba i Gruzie...
