V hluboké páteční noci vyšel na desetikilometrovou náboženskou pouť. Vrátil se v pět ráno. Spokojený, obohacený. Cesare Prandelli, trenér Itálie, si díky Euru může dát přihlášku do Klubu nebeských turistů. Už třikrát šel v Polsku dlouhé hodiny "za Bohem". Kdo je vlastně trenérský svéráz, který nikdy nevyhrál žádnou velkou trofej a přitom už nyní patří mezi nejrespektovanější trenéry v Itálii?
Z Wielicze do Krakova, kde sídlí mniši volně navazující na benediktinský řád, šel dle slibu, který dal tamějším obyvatelům kláštera: Postoupíme do finále, jsem u vás. "Ale šel bych i v případě, že bychom vypadli. To by ta cesta měl jiný smysl, sumarizační," usmívá se Prandelli.
Stejně jako většina Italů ani on nechybí každou neděli v kostele, své křesťanské poslání bere zatraceně vážně. Jeho tři náboženské poutě, při nichž na Euru nachodil již desítky kilometrů, s ním "odnáší" i většina realizačního týmu. Podle italských médií ale nikdo nereptá a v semknutí kráčí za Prandellim.
"Bůh byl můj největší přítel v době největší bolesti," přiznává Prandelli, jenž má smutný osud. Před pěti lety mu na rakovinu zemřela žena Manuela. Potkali se ještě na střední, jemu bylo osmnáct, jí patnáct. A už od sebe nikdy neodešli. Když v roce 2001 našli Prandelliho manželce rakovinu prsu, Ital měl zrovna den podepsaný kontrakt s AS Řím. Okamžitě po hrůzné diagnóze však rezignoval. "Musím se starat o manželku." Za šest let zemřela...
V těch časech už vedl Prandelli Fiorentinu. Všichni hráči byli na pohřbu. Dali tím najevo nejen solidaritu trenérovi, ale prezentovali tak i blízkost, jakou si kouč dokáže s fotbalisty vytvořit. Podle mnohých je jedinečnou osobností, ke které je třeba cítit přirozený respekt, avšak zároveň je lidský, vnímavý, ve všem vychází vstříc.
Trénoval mládež Atalanty, Lecce, Veronu, Benátky, Parmu, všude byl poměrně úspěšný, ale největší jméno si udělal právě až ve Florencii, kde kromě smutné části svého příběhu zažil i tu veselejší, která však zármutek ze ztráty osudové ženy nikdy nepřebije. Přesto alespoň fotbalový život byl ideální.
Za pět let udělal Prandelli z Fiorentiny, toho ambiciózního, ale sestupem věčně ohroženého klubu účastníka evropských pohárů, Ligy mistrů. Navíc stvořil tým, který hrál hezký fotbal, fanoušci charismatického trenéra milovali - i proto vydržel zmíněných pět let, což je v horké Itálii neuvěřitelné číslo. Nikdo nebyl v historii florentského klubu tak dlouho na lavičce.
Ale muselo to skončit. Prandelliho si vyžádal národní tým, u nějž končil po MS 2010 legendární Marcelo Lippi. Přijít po takové personě, to by rozhodilo snad úplně každého, ale Prandelli byl v klidu. Stejně jako v případě Fiorentiny i do italské hry přidal více krásy, více odvahy, tradiční defenzivní zásady doplnil o útočnou šikovnost, o individuality, které zapříčiňují až překvapivou pohlednost italského fotbalu.
Jako hráč získal Prandelli tři tituly s Juventusem, vyhrál Ligu mistrů, ale jako trenér má v portfoliu trofejí zatím jen tu pro vítěze Serie B (Verona, 1999). Jinak nic. Není třeba dodávat, že dnes si může skoro prázdnou trenérskou vitrínu rozšířit o trofej, na níž drtivá většina Prandelliho kolegů marně čeká celý život.
Začíná poslední europouť trenéra, který neměl lehký život.
