Reportáž
Blondýna na Euru
20.06.2016 11:00 Reportáž
"Nechrápal jsem?" ptá se mě ráno kolega. Říkám, že ne. Po probdělé noci nemám náladu se dohadovat. Jsem na fotbalovém mistrovství Evropy ve Francii. Jediná česká píšící novinářka v partě chlapů.
Mám pocit, že kdo nikdy necítil smradlavé kopačky v kabině, nemůže psát o fotbale. Kopat do míče jsem začala asi v devíti letech. Prožila jsem si euforii, když jsme porazili v derby Lhotu a já vstřelila gól (myslím, že mě trefil míč do zad).
Prožila jsem bolest, když mi brankář soupeře zlomil nos a urazil dva zuby i ego. Zažila jsem stud, když jsem se převlékala v kabině mezi kluky. I první vzrušení, když jsem si nad postel lepila plakát polonahého Patrika Bergera z Bravíčka.
Nikdy mě ale nenapadlo, že se probojuji až na fotbalové mistrovství Evropy. Natožpak že za to ještě dostanu zaplaceno.
Fotbal hltám stejně jako chlapi, ale jinak jsem typická ženská. Neumím číst v mapách a za volantem panikařím. Lucie, postrach silnice, nazýval mě láskyplně můj učitel v autoškole. Jet na Euro? Popravdě řečeno jsem se nebála ani tak teroristických útoků jako toho, že alespoň chvíli budu muset řídit.
To ovšem kolegovi fotografovi Robertu Sedmíkovi, zkušenému účastníkovi mnoha fotbalových mistrovství a olympiád, s nímž vyrážím autem do Francie, neprozrazuji. "Klidně spi," říkám mu kdesi na německé dálnici, když přebírám řízení.
O pár minut později mě vytroubí kamion, Robert se budí, střídáme se. "V Saúdské Arábii mají ženy řízení zakázáno," hlesne suše. Je mi jasné, co tím naznačuje. Konečně jsme ve Francii, míjíme ukazatele na města Champagne, Cognac či Bordeaux, které odšpuntují mou fantazii. Bude se mi tu líbit.
Město Tours, kde bydlí během Eura čeští fotbalisté, je velké zhruba jako Plzeň, bydlíme ve skromném hotýlku spolu s dalšími českými novináři. Místo manželské postele, s níž jsem se během cesty v rámci redakčních úspor tak nějak smířila, nás v pokoji překvapí jeden a půl lůžka. "Budu spát na zemi ve spacáku," navrhne Robert a já nic nenamítám. Jdeme na první trénink českých fotbalistů. Těším se. Po pár dnech se z toho stává rutina: Trénink otevřený vždy na prvních 15 minut, kdy se hráči protahují, vyklusávají a hrají bago, zatímco realizační tým hraje "čáru".
V tiskovém centru, které je hned vedle stadionu, jsou pak k dispozici vždy dva hráči čelící otázkám. Po svém. Třeba Petr Čech je profík, který přesně ví, co má říkat a co chtějí novináři slyšet. Navíc je polyglot. Odpovídá v češtině, rovnou si to sám přeloží do angličtiny, prolíná to i s francouzštinou a španělštinou. Pan Dokonalý. Jiný případ je útočník David Lafata. Mluví šeptem, chce to mít co nejrychleji za sebou, odpovídá často jednou větou, kterou odhadnete předem. "Jaký byl trénink? Dobrý, intenzita nižší," špitne. No, nechtěla bych s ním uváznout na dvě hodiny ve výtahu. Naopak stoper Tomáš Sivok je lidový vypravěč, pro novináře dar z nebes. "Na Španěly se strašně dobře kouká. Sledujeme jejich videa a říkáme si: Ty brďo, ty jo, v místnosti to pořád hučí," říká zaníceně. Navíc ty jeho zelené oči...
Růžové město, které svět neviděl
Sportovní novináři jsou zvláštní sorta lidí. Často naprosto oddaní své práci, od rána do večera se točí ve víru fotbalových analýz. Pivo? Díky, raději notebook. Pochopitelně se najdou výjimky. I já píšu jako divá do noci. "Jak si užíváš Euro? Závidím," pípne mi večer SMS od kamarádky. "Užívej, užívej," vzkazují další. No, zatím se pohybuji v trojúhelníku trénink-"tiskáč"-postel. Chlubím se alespoň tím, že mám kolem sebe samé chlapy. "Jé, ty jsi jako šmoulinka, ta taky žila jen se šmouly," reaguje kamarádka (vychovává tři malé děti).
Fotbalisté působí, že jsou rádi, když v testosteronové houštině diktafonů zahlédnou ženskou.
Oťukávám se s ostatními kolegy, snažím se usmívat a nedělat moc chytrou. Někteří se dívají podezřívavě. Připomene mi to můj první velký zápas s novinářskou akreditací kolem krku. Psal se srpen 2011 a Viktoria Plzeň postoupila přes FK Kodaň poprvé do základní skupiny Ligy mistrů. Když dal Michal Ďuriš vítězný gól, vyskočila jsem nadšením a začala cosi křičet. Ostatní se na mě otočili s povytaženým obočím a výrazem: "A ty jsi jako kdo?" Pravidlo číslo jedna: Novináři nefandí. Alespoň ne okatě.
Konečně je tu zápas a s ním souvisí i dlouhé cestování. K novému systému Eura, které se hraje v 10 městech na devíti stadionech, prostě patří. Mnozí mají v autě přenosnou kancelář, jezdíme sem a tam. Míříme zhruba 500 km na jih do města Toulouse k zápasu Česka se Španělskem. Tam, kde pálí slunce tak ostře, že se červené cihly zbarvují na růžovo. I proto se Toulouse říká la ville rose, tedy růžové město. To vše zní v příručkách krásně, až na to, že všechny vize splachuje déšť. Stejně jako v Tours. Letní šatičky a slamák nejspíše zůstanou na dně kufru až do Prahy. Tedy, ne že bych se sem přijela opalovat, ale Francii v červnu jsem si prostě představovala jinak.
Tiskovou konferenci trenéra Pavla Vrby a Tomáše Rosického rozčísnou otázky ve španělštině, potom přijde i první česká. "Tomáši, jak moc se těšíte na své čtvrté Euro?" "Moc," šokuje Rosický a pokračuje. Fotím si oba na telefon. Hlavně nenápadně. Pravidlo číslo dvě: Novináři si hráče nefotí, nedělají si s nimi selfíčka. Jsou mezi nimi jako doma. Tomáši, Petře, Pavle...
"Tiskáč" v Toulouse připomíná letištní halu. Je obrovský. Nejspíše působím jako Alenka v říši divů. Zapínám počítač, naproti mně sedí Robbie Savage, bývalý anglický reprezentant, dnes komentátor na rádiu BBC. Ptá se mě, jak se vyslovují některá jména českých hráčů. Největší problém má s Kadeřábkem. Vysvětluji mu, že jeho jméno v češtině znamená něco jako brokolice. Dělá, že ho to strašně zajímá, a začne si před mobilem načechrávat svou blonďatou patku. "Vždyť děláte v rádiu, ne," culím se na něho. Pořád je to fešák.
K obědu si dám slaný koláč quiche. Překvapuje mě, že na rozdíl od českých presscenter není zadarmo. Kousek ve velikosti muffinu vyjde na sedm eur, přesto neodolám a jdu si za chvíli pro další. Kromě něj mají v nabídce i bagety či croissant, abychom náhodou nezapomněli, v jaké zemi jsme.
Shakira, víno, slzy
Stadion je zaplněný, znějí hymny, v tu chvíli jsem jako vždy naměkko. Slzy evokuje i ustrašená hra českého týmu. Český beton provrtán, prohráváme 0:1. "Kvalita rozhodla, kvalita rozhodla," shodují se po zápase Petr Čech i Tomáš Rosický. Tuším, že to na Euru neříkají naposledy.
Kochám se pohledem na fotbalové hvězdy Španělska procházející mixzónou jen pár centimetrů ode mě. Iniesta, Fábregas, Piqué..., na Euru zatím jednoznačně největší zážitek. Na ulici byste je hravě přehlédli. Barcelonský Andrés Iniesta má metr sedmdesát, kouty, divné uši, ale tak geniální nohy (a 15 milionů eur ročně)! "Shakira, Shakira," volají fanoušci zabalení ve španělských vlajkách na Piquého spěchajícího do autobusu. Na uších má extravagantní sluchátka a v nich možná roztančené písničky své manželky. Spíše ale ne.
Ještě ten večer opouštíme Toulouse. Červené cihly, které slunce zbarvuje na růžovo, jsme neviděli. Nebyl čas. Už chápu tenisty, když říkají, že sice hrají turnaje po celém světě, ale vidí jen hotel a kurty. Tour(s) de France pokračuje. Robert řídí, já přepisuji rozhovory na web. Alespoň mám výmluvu, proč nemusím za volant. Jsme tak unaveni, že zvládáme spát OBA na té úzké posteli.
Pracovní odpoledne s Robertem. Já ťukám do počítače u stolu, on na posteli. Chroustá u toho japonskou směs ořechů a oříšků, na uších má sluchátka. Já dělám, že něco dělám. Sluchátka nemám. Snažím se přepisovat slova hráčů, jimiž si pochvalují bojovnost, soudržnost, tým. Jako by snad ani neprohráli. Nenápadně se otočím, abych zjistila, kolik japonské směsi zbývá. Ten pytlík je snad bezedný. Večer se jdeme konečně všichni povyrazit. Kolegové většinou pijí pivo, pár fajnšmekrů mojito, já bílé víno. Dvojka vyjde na čtyři eura. "Jaká tu mají vína? Kvalitka?" zeptá se mě jeden "sporťák" s tím, že jsme přece ve Francii. Popravdě řečeno, nevnímám rozdíl. Nejsem vinařský znalec, jen klasická násoska.
Ráno se mi nechce vstávat. Robert už je dávno na nohou, jako každé ráno (večer a někdy i odpoledne) se sprchuje, chodí po pokoji sem a tam. Čistě náhodou mu leccos padá z ruky. No jo, už vstávám. V koupelně mě přivítá zvednuté prkýnko, v telefonu zase rozplizlé fotky z hospody. Pravidlo číslo tři: Nikdy se na akci nefoťte. Ahoj, ahoj, zdravím se s ostatními kluky v "tiskáči". Mám pocit, že mě rázem berou, aniž před nimi musím analyzovat herní koncepci českého týmu.
Další večery opět trávím ťukáním do počítače. Fotbal je dřina. Přejíždíme dalších téměř 500 kilometrů do Saint-Étienne k zápasu Česka s Chorvatskem. Robert jde na pivo, mě přepadá poprvé na Euru smutek. Tedy ne po Robertovi, ale po domově. Projíždím fotografie syna v telefonu. Ve školce, v bazénu, na kole. Je to přesně týden, kdy jsem se vydala na své eurodobrodružství. Týden, kdy jsem mu naposledy dávala naši eskymáckou pusu na nos.
Poprvé jsem bez něho na tak dlouhou dobu. A už vlastně chápu, proč tu moc ženských není. Měním si na počítači tapetu, aby mě to nedojímalo. Místo jeho dolíčků tam najednou svítí znak Windows. Chvíli si hraju na hrdinku, pak se rozbrečím jako želva. Napadne mě, že vlastně ani nechci, aby Češi postoupili dále, protože to i pro mě znamená delší pobyt ve Francii. Jsem hrozný sobec.
Když je zápas s Chorvaty v plném proudu, na tesknou chvilku si ani nevzpomenu. Má to grády. Užij si to, vzpomínám si na radu kamarádky. Fandím jako o život (samozřejmě potichu), ale když svítí na tabuli 0:2, už nevěřím, že bychom mohli vydolovat remízu. A ono přece. Fantazie!
"Kluci ukázali srdíčko, řval jsem jako blázen. Měl jsem vsazeno na výhru Chorvatů, ale teď mě to vůbec nemrzí," usmívá se po zápase český fanoušek z Jihlavy, který je v Saint-Étienne na prodlouženém víkendu s manželkou. "Udělali jsme kompromis. Nejdřív jde ona se mnou na fotbal a pak já s ní na Eiffelovku do Paříže. Na Turky se budeme dívat už doma, rozmeteme je," věří muž v dresu se jmenovkou "Kuka" na zádech. Zápas s Tureckem tedy ještě nemusí být pro český tým ani pro mě s Robertem ten poslední. A i kdyby náhodou byl, na tohle Euro stejně nezapomenu. A to ještě budu cestou domů řídit.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.