Fotbalová show
EUROBLOG: Jak byli novináři (i Karel Březina) konečně za hvězdy
21.06.2016 17:00 Od zvláštního zpravodaje
Srandamač novinářů proti realizačnímu týmu české reprezentace. Aspoň tak zněl původní plán. Představa sprintujícího maséra Edy Poustky spolu s kustody shrekovitého typu mě přiměla kývnout. Ty přeci uběhám. Realita ale byla hbitější.
"Proti těm jako hrajeme? Takže ne proti masérům?" koukáme na organizovanou rozcvičku vysportovaných mladíků v modrožlutých dresech. Městečko Monnaie poblíž Tours, kde během Eura přebýváme, je na nohou. Místní tým hrající druhou nejvyšší soutěž v regionu se zde totiž utká s českými novináři! A to je přeci bomba!
Ve Francii má novinářské řemeslo zjevně zlaté dno. Divíme se, že kolem klandrů je plno. "A ti všichni jako přišli na nás?!" Na mediální zvěř z Mladé fronty, ČTK či České televize a k tomu pár posil z realizačního týmu české reprezentace, třeba Rudolfa Řepku, generálního sekretáře FAČR. (Ne, není příbuzný s Tomášem Řepkou).
Před zápasem je kolem Řepky plno malých capartů s papírky, rozdává podpisy. Vypadá z nás všech totiž nejvíc fotbalově. Má dres, kopačky a figuru. V našem týmu je i Karel Březina, někdejší nejmladší ministr v Zemanově vládě. Nevím, co tu dělá. Nevím, s kým se zná. Ale pochopitelně jsme strašně rádi, že ho máme v týmu. Jeden za všechny, všichni za jednoho!
Karle, záda!
Za obřího potlesku míříme spořádaně ke středovému kruhu, po boku si vedeme malé kluky, kteří mají nervozitou zpocenou ruku (v té druhé pořád drží papírky na podpisy). Profesionální úsměvy, cvakot fotoaparátů. Chybí jen znělka Ligy mistrů. Místní fanoušci se nám dívají na nohy. Možná jsou zklamaní, že většina z nás má běžné kecky a pod dresy se nám krabatí špeky různých tvarů a velikostí. Když po prvním poločase prohráváme 0:6, už chápou.
Nestíháme, naše kombinace jsou stejné jako ty českých reprezentantů v zápase s Chorvatskem. Ťuk-ztráta-ťuk-ztráta. Sžili jsme se i na dálku.
Já se téměř nedostanu k balonu a když, tak to zkazím. Typicky koncový hráč. Jsem na sebe naštvaná. Sakra, vždyť taky umím kopnout do míče. Jen potřebuju dost času, prostoru, soupeře, který má minimálně tři tělesné vady... "Relax, relax," nabádám protihráče, aby si mě tolik nehlídal. Neúspěšně. "Karle, bacha, záda," volám na Březinu. Snažím se vypomoci aspoň něčím.
Soupeř reaguje na naši bezzubost a do druhé půle vypouští hráče, kteří si dosud moc nezahráli. Od nás vbíhá na plac tiskový mluvčí reprezentace Ondřej Lípa, živoucí definice rozdílového hráče. Vidno, že novinářským mistrem Evropy není pro nic za nic. Gól! A další.
Zápas nakonec končí 6:3, prohráli jsme se ctí, fanoušci jsou spokojení, neprší, co víc si přát. Kolem našeho gólmana se sbíhají děti žadonící o podpisy. A nečekaně i u mě se zjeví chlapečkové s papírem a tužkou. Hledí na mou zarudlou, zpocenou tvář velikosti medicinbálu jako na anděla. Vykouzlím podpis. Připadám si jak ten třetí host v Show Jana Krause, kterému se tleská jen z lítosti...
Mrknu na Karla Březinu. Šourá se po hřišti. Sám. Jako na potvoru po něm kuří nohu na papír nikdo nechce. "Běžte támhle," nabádám s napřímeným ukazováčkem malé sběratele podpisů. Karel bude rád. Jeden za všechny, všichni za jednoho.
PODÍVEJTE SE NA FOTKY Z FOTBALOVÉ EXHIBICE ČESKÝCH NOVINÁŘŮ:
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.