Cesta na ME
EUROBLOG: První francouzák a bobřík řízení
11.06.2016 06:15 Od zvláštního zpravodaje
"Máš dost věcí na 14 dní?" ptá se mě kolega fotograf, když k němu nastupuju do auta. "Jak na 14 dní, snad na měsíc, ne," hodím do placu fantasmagorii o českých fotbalistech ve finále. Je krátce po jedné hodině ranní a my vyjíždíme na Euro do Francie. Na jak dlouho? To se uvidí.
Kolega Robert má s sebou prý 14 triček. Já přemýšlím, zda má vůbec některý z chlapů v naší rodině 14 triček ve skříni. Spíš ne. "Tak střídáme," ozve se od volantu o tři hodiny později. "Jela už jsi někdy na německé dálnici?" Ehm... Moje ideální trasa je Tuchlovice - Kladno, zhruba 8 kilometrů. Nápaditější projížďky tradičně končí adrenalinovým zážitkem pro mé spolujezdce (ale i pro okolní ploty, keře či různé dopravní prostředky).
Euro? Popravdě jsem se nebála ani tak teroristických útoků, jako toho, že aspoň chvíli budu muset řídit. Ale co, dám to, fandím si v duchu. Robert už poklidně oddychuje a já po chvíli monotónního řízení mrkám zběsile víčky, abych taky neusnula. Uzobávám gumové medvídky, doufám, že mě proberou. Mám pocit, že auto opřu každou chvíli buď do svodidel, nebo do souseda. Klepou se mi ruce. Už podruhé mě vytroubí kamion. No bóže. Robert se budí, na nejbližším odpočívadle se střídáme. Uff. "Já ostatní nehodnotím," říká s ledovým klidem. Jdu spát.
Když si přebírám řízení ve Francii, těším se. Fakt. Po skle se plazí sluneční paprsek. Francie i z auta na dálnici působí taková hezčí. Silnice jsou hladší, tráva zelenější a pochopitelně, já coby řidička zkušenější a hlavně vyspalejší.
Krátce po poledni jsme v Paříži (to už řídí zas Robert). Motáme se v hustém provozu kolem stadionu Park princů, kde si máme vyzvednout akreditace. Po zaparkování se dám do řeči s dobrovolníkem. Kamerunec žijící ve Švýcarsku, nyní na pracovní dovolené na Euru. Jako řada dalších mladých lidí.
"Znáte nějakého českého fotbalistu?" ptám se. Kroutí hlavou. A vy jste ve Francii poprvé?" říká. Přikývnu. "Francie je jako první francouzský polibek. Taky se vám nejdřív nemusí líbit, ale pak si ho oblíbíte," zazubí se. Hm, ten chlapec se nezdá.
Nafasuju akreditaci na krk. Dozvídám se, že když ji ztratím, zaplatím pokutu 150 eur. "Někteří fotografové v nich i spí, jen je potřeba se občas pod ní opláchnout vodou," culí se Robert.
Vyrážíme zhruba 300 kilometrů do Tours. Města, kde bydlí čeští fotbalisté. Většinu cesty řídím já. Levou zadní. To je pocit! V Tours prší, ale po šestnáctihodinové jízdě je mi to tak nějak jedno. Některé outsidery neradno odepisovat. Nejen ty za volantem. Dobrodružství na Euru teprve začíná.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.