"Chci být jen prospěšný." Se Strakou nejen o fotbalu

Nevděčný úkol odehrát se sflikovanou fotbalovou reprezentací zbytečný zápas proti Maltě přijal František Straka nadšeně. A působí tak i po bídné výhře 1:0 nad 150. týmem světa.

"Život je krásný, i když nevíš, jestli se zítra probudíš," říká padesátiletý trenér v rozhovoru pro časopis TÝDEN, v němž mimo jiné přibližuje možnosti svého působení ve veřejném životě.

Zápas s Maltou byla vaše premiéra, ale zároveň to může být i derniéra - sedmadvacátého června se volí nové vedení fotbalového svazu. Jaký je to pocit?
S tím jsem do toho už šel. Jsem připraven, že po zvolení nového vedení skončím. Teď nemůžu nic ovlivnit.

To musí být při vašem temperamentu nepříjemné, vyčkávat na rozhodnutí druhých.
Je pravda, že uvnitř to prožívám daleko intenzivněji než navenek. Pohoda to není. Přál bych si pokračovat. Moc. Ale když nové vedení rozhodne, že trenérem reprezentace nebudu, tak nebudu. A hotovo. A takové tendence se ukazují. (Vážný kandidát na šéfa českého fotbalu Ivan Hašek by si Straku jako trenéra pravděpodobně neponechal, pozn. red.). Musím to respektovat.

Ani na okamžik vás nenapadlo, že vás funkcionáři tak trochu zneužili?
Jistě, lidi si to tak můžou vykládat, že jsem pouze něčím nástrojem pro tuto situaci. Ale pro mne to byla šance! Absolutně! Bylo mi řečeno: „Jdeš do toho na jeden zápas." Čapnul jsem po tom a šel.

Bude mě mrzet, když pokračovat nebudu, protože mám své představy, jak bych stavěl tým, jak bych ho vedl. Ale nebýt připraven na variantu, že skončím, by bylo snílkovství a naivita. Na druhou stranu je krásné mít kolem sebe lidi, kteří mě motivují, věří mi, přejí si, abych pokračoval.

Máte připravené záložní varianty?
Co dál? Jsou určité možnosti, o kterých ale nemůžu moc mluvit. Je to čím dál těžší. Po zkušenostech z minulých angažmá bych už asi nechtěl klub, který by byl po ekonomické stránce odsouzen ne snad přímo k zániku, ale k průměrnosti. Člověk potřebuje lidi, kteří za ním budou stát, zázemí, materiál, finance. Jen tak ta práce bude úspěšná.

Vaše žena, které prý kvůli tomu říkáte sibyla, vám věštila něco jiného. Před lety na dovolené v Jihoafrické republice údajně prohlásila: "Sem se jednou vrátíme. A ty jako trenér české reprezentace na mistrovství světa."
Třeba jo. Ale pro mě je opravdu nejdůležitější ta podpora - mé ženy i ostatních lidí. Nedávno mi volal dlouholetý kamarád, jehož dcera vykládá karty. Tak jí řekl, ať mu vyloží na člověka, kterého nebude jmenovat - byl jsem to já. „Fando, ona je vyložila a řekla, že ten člověk bude dál na důležitém postu, který získal!" vyprávěl mi pak. To je pozitivní. Ono je jedno, jak to bude dál, když jsou tu lidi, kteří s vámi cítí, kteří hledají cestičky, jak vám pomoct. Vnímám i hlas lidu, mám pocit, že za mnou taky trošku stojí. Já jsem sice pořád spojován hlavně s tím srdíčkem, ale fanoušci vědí, že jsem jako trenér silný i v taktice. Že ten tatarský biftek a olivový olej, to je jen takový mýtus.

Říká se vám "srdcař". Máte zdravé srdce?
Naposledy jsem byl na prohlídce před rokem, je správné se nechat občas takhle „čeknout". Klepu na dřevo i na zuby, je to dobrý. I když jsem velmi emotivní typ, mám srdce zdravé. Moje paní sice říká, že se bojí o mou žílu na krku, která bývá často napnutá jako struna, ale já myslím, že mi nic nehrozí. Je kolikrát lepší, když emoce dokážete dát z těla pryč po troškách, než aby vám jednou opravdu pořádně bouchly saze. Já hodně komunikuju, to je moje poslání: mluvit s lidmi, s hráči. Někteří novináři pořád píšou: „Straka bouchnul. Straka měl před výbuchem." Ne, já nebouchám. To byste se teprve všichni divili, kdybyste mě viděli fakt bouchnout! To je pak vulkán. Lanem byste mě museli držet! Teď se na mě koukáte a měříte si mě, jak by to asi vypadalo, že jo? (rozesměje se)

Před pěti lety vás vyhodili ze Sparty. Byl to pro vás ten nejhlubší pád?
Ano. To bylo úplné dno. Jen jsem se neustále ptal, proč to udělali. A nedostával jsem odpověď (Straku odvolali od týmu, který získal mistrovský titul, neuspěl však v Lize mistrů, pozn. red.). Pořád ji nemám. Jsou věci, které bych tehdy dělal jinak, možná mi chyběla trocha diplomacie, ale mně prostě najednou dali špatný štempl. Pak ještě přišlo to nařčení... (deník MF Dnes s odvoláním na kuloárové řeči napsal, že Straka užívá kokain, což vyvrátil vlasový test, pozn. red.)

Člověk si možná někdy na dno potřebuje sáhnout, ne?
To nevím. Možná potřebuje dostat facku, aby se někam posunul, ale tohle nebyla facka. To bylo, jako by někdo dal příkaz: Zničte Straku! Musí jít z cesty. Někdy si říkám, že jsem možná v minulém životě někomu strašně ublížil, že se mi to muselo takhle vrátit.

V roce 2006 jste byl chvíli lídrem lidovecké volební kandidátky, nakonec jste to vzdal. Nemáte chuť si politiku zase někdy vyzkoušet?
Never say never. Tehdy jsem se možná do toho nechal vtáhnout moc rychle, navíc do oblasti, kde jsem nebyl ve své kůži. Bylo v tom možná příliš idealismu. V televizní diskusi jsem si pěkně naběhl, tehdy jsem si uvědomil, že tam nemám co dělat. Ale díky i za tuhle zkušenost. Navíc mám pořád určitou představu, co bych chtěl v politice vykonat. Moje témata jsou následující: prevence, děti, sport. Kolik je všude násilí! Jak se dětem nabízejí drogy, jak mizejí plácky na hraní, jak se všechno zastavuje...

Šel byste na to tentokrát nějak jinak?
Asi se k tomu nebudu vyjadřovat, zase bych se pustil na tenký led. Já bych prostě jenom chtěl být prospěšný.

A je nutné do toho jít přes politiku? Co pracovat "jen" jako expert, třeba pro ministerstvo školství?
Takhle jsem nepřemýšlel. Ale máte super nápad! Nebránil bych se tomu, naopak, kdyby byl zájem... Je fakt, že z politického pohledu tam asi nemám co dělat. Ale na druhou stranu by to byla moje parketa. Mohl bych předávat zkušenosti, možná bych uměl podchytit sponzory, dělali bychom víc turnajů pro děti. Když sportujete, tak se nenudíte, nemáte čas se poflakovat! Zároveň se učíte férově poprat, nevzdávat se. Ale rozdělujme profesionální sport a sport masový - v něm by měla být příležitost pro všechny. Je jedno, jaké ty děti jsou, jestli mají třeba kilčo navíc. Jde o pohyb, o zábavu. Sport je dobrý začátek, aby neskončily blbě. Rozumíte mi?

Foto: Robert Sedmík