Derby po íránsku. Když fotbal <span>hlídá armáda</span>

Při nejslavnějším fotbalovém derby v celé Asii se Írán rozděluje na dva tábory a tribuny obklopují vojáci. „Žije tím celá země, fotbal opravdu milujeme," říká dvacetiletý Ahmad. Občas se věci vymknou pořadatelům z rukou a strhne se obrovská bitva na hřišti i v hledišti.

Nad Teheránem svítá a ke sportovnímu areálu Azadi táhnou zástupy fanoušků. Na svěží trávník pokropený ranní rosou shlížejí portréty revolučních vůdců, ajjatoláha Chomejního a jeho druha Chameneího. Celá země žije v očekávání střetnutí červených z Persepole proti modrým z Esteklalu. Na národní stadion se vejde sto tisíc lidí, ale už v šest hodin ráno se u pokladen tísní několikatisícový dav. Kdo přijde pozdě a nemá dostatečně ostré lokty, má smůlu. Levnější lístky stojí dvacet tisíc riálů (36 korun).

V tlačenici se strhla první pranice, ale nikdo si dvou rozohněných mladíků nevšímá. Teď je hlavní se dostat dovnitř, na bitky bude ještě dost času. Urostlí vojáci stojí na konstrukcích z lešení, které mají fanoušky seřadit a nasměrovat k pokladnám. Když někdo zkouší zábranu přelézt, zastavují ho muži v uniformě - častěji nakopnutím než domluvou.

Před stadionem se tísní i fanoušci z Ahvázu, pouštního města Jazdu, Tabrízu či Komu - sídla kleriků tvrdé linie. Podobně jako má Sparta a Slavia příznivce po celém Česku nebo Chelsea a Arsenal po celém světě, íránské derby je celostátním svátkem. „Žijeme tím skoro všichni, fotbal opravdu milujeme," říká dvacetiletý Ahmad. Má pravdu, asi nejznámějším fanouškem Persepole je exprezident a ideolog soudobého islámu Muhammad Chatámí, stejnému týmu fandí i trojnásobný olympijský medailista ve vzpírání Muhammad Nassirí.

Rivalita mezi oběma soupeři se datuje od čtyřicátých let dvacátého století. Persepolis tehdy nesla jméno Šahín F. C., zatímco Esteklal se jmenoval Tadž (persky Koruna). Za Tadžem stála vládnoucí elita včetně šáha, naopak Šahín podporovali dělníci a nižší vrstvy. Jak se postupně formovala kolektivní fanouškovská identita, vzájemné nepřátelství rostlo. Persepolis má dodnes mnohem více příznivců, jejich celkový počet - mnozí žijí za hranicemi - se odhaduje až na dvacet milionů.

Fotbal - islám 1:0

Volných míst ubývá a v jedenáct ráno je vyprodáno a plno - tedy na české podmínky. V Íránu je tento pojem relativní. Než utkání začne, lidé sedí úplně všude, i na schodech. Nedá se projít k vodovodním kohoutkům, a tak se vždy několik kamarádů dohodne, koho vyšlou na náročnou výpravu pro vodu - ta se nabírá i do sáčků od čipsů a baget, s plastovými lahvemi se totiž na stadion nesmí. Když si však roztržitý český novinář zapomene v brašně nůž s deseticentimetrovou čepelí a v nouzi si jej strčí do boty, maskovaní strážci pořádku ho nechají po velmi zběžné kontrole projít. 

Do začátku utkání zbývá několik hodin, ale publikum už se baví. Domácí fandové v červeném odpovídají na zvolání kotle „Perseopolis!" jednoduchým sloganem „...je nejlepší!". Pak připomínají mohutným skandováním „Šest nula! Šest nula!" modrým soupeřům památné derby ze 7. září 1973, kdy hráči Perseopole pokořili rivaly z Esteklalu rozdílem třídy. Příznivců v modrém je mnohem méně, ale celkem zdatně odpovídají vlastními pokřiky - je mezi nimi i jeden notoricky známý, podle kterého jsou prý Perseopolští „partou buzerantů".

Na spodním patře se vojákům a pořadatelům nepodařilo úplně oddělit sousední sektory fandů a vzduchem hned létají plastové sedačky. „Čekání je nudí, tak si krátí dlouhou chvíli. Jsou to blázni," říká Saíd, který dělá výletníkům z Evropy něco jako ochranku. Vypadá to, jako kdyby spolu zápolily dvě vlny, dav se přelévá tam a zase zpátky. Nakonec musí zakročit armáda, jež znesvářené fanoušky vytlačuje a rozděluje. V horní části stadionu, v níž armáda pro jistotu vyprázdnila celé dva sektory, panuje klid.

Je pátek, sváteční den, a tak se v poledne z reproduktorů ozývají modlitby. Trvají jen krátce. Ačkoli je Írán oficiálně přísně islámskou zemí, mnoho lidí chodí na modlitby spíše z povinnosti než z lásky k Alláhovi. Čtyřiadvacetiletý Ahmad, který opodál rovněž čeká na zahájení zápasu, považuje islám dokonce za cosi „přivlečeného Araby" a „neperského": „Miluju svou zemi, ale bez islámu bych ji měl ještě raději. Kvůli škole musím předstírat, že jsem muslim, ale do mešity nechodím a islám je mi ukradený."

Vyrovnat a zlomit!

Hvizd kuvajtského rozhodčího Saada Kamila al-Fadhlího (viz Ostří hoši s píšťalkou) a pětašedesáté derby mezi Perseopolis F. C. a Esteklalem je zahájeno. Stadion bouří při každé střele, povedené akce odměňuje potleskem, nepřesnosti soupeře posměchem. Utkání se hraje ve vysokém tempu, srovnatelném s evropskými ligami. Snad jen taktika se občas vytrácí, fotbalisté se třeba všichni najednou rozeběhnou k balonu jako děti.

Hráči Perseopole jsou častěji u míče, fanoušci v červených barvách se zatajeným dechem sledují, jak střely jejich miláčka Alího Karímího dvakrát těsně míjejí branku. Na první gól si však musí napěchovaný stadion Azadi počkat až do druhé půle. V sedmačtyřicáté minutě dostává útočník Araš Borhaní nádhernou přihrávku za obranu a snadno přehazuje bezmocného brankáře. Esteklal vede 1:0, příznivci týmu v modrých dresech bouří nadšením.

„Taková šmudla. Ani nevěděl, jak se k němu ten míč dostal," komentuje gól Ahmad. „Tak teď rychle vyrovnat a pak je zlomit." Borci v červeném se opravdu tlačí dopředu a obléhají soupeřovu branku, ale bezvýsledně. Běží poslední minuty zápasu, fanoušci Perseopole si dělají vážné starosti. „Už to tam musí padnout!" mumlá si Saíd. Tři minuty před koncem zápasu Alí Karímí hlavou vyrovnává. „Góóóól!!!" řve Ahmad z plných plic a objímá kamarády.