Vypadalo to tak krásně. Po patnácti minutách vedli sparťané v Neapoli 1:0 a soupeř působil, jako by před zápasem povečeřel kotel špaget. Brzy se však probral z dřímoty a Spartu vyprovodil s výsledkem 3:1. Ani se moc nezapotil. Arrivederci! A přijeďte klidně zas. Proč Sparta ani pojedenácté v historii v Itálii neuspěla?
Sparta si musí na letošní premiérovou výhru ve skupině Evropské ligy počkat minimálně do 2. října, kdy doma přivítá švýcarský Bern. Do té doby má co dělat. V Neapoli to nebyla žádná sláva, chyby se vršily především v obranné řadě a nepřesnost pohltila i rudou ofenzivu. Vždyť na italskou branku vypálila jen jednou. Co nejvíce trápilo českého mistra?
Zmatky v obraně
Fotbal je hra chyb, kdo jich udělá víc, prohraje. Jednoduché, fádní až trapné pravidlo platí pro Spartu dvojnásob. V Neapoli inkasovala celkem třikrát po vlastním zaváhání, nedůrazu či mikrospánku. České kluby občasné zmatky v rudé obraně většinou nepotrestají, v Evropě však fungují krapet drsnější způsoby. Navíc když se v útoku soupeře prohání urostlý Higuaín s drobným šikulou Mertensenem. To je jako by se proti vám spiknul David a Goliáš naráz. Zejména Costa s Brabcem na tento povedený argentinsko-belgický páreček jen tak nezapomenou.
Tahouni z formy
Forma, kouzelné slovíčko, které znají sparťané z loňské sezony tuze dobře. Nyní však některé hráče obchází obloukem. Josef Hušbauer se hledá od doby, kdy převzal cenu za nejlepšího střelce ligy a začalo se šuškat o jeho přestupu. Ani v Neapoli se zrovna neukázal. Po povedeném gólu se opět ponořil do světa, kde se fotbalová invence nenosí. I jeho parťák ze zálohy Bořek Dočkal působil tak, že by se nejraději proměnil v částečku sopečného popela z nedalekého Vesuvu. Nebyl vidět, nechtěl být vidět. Nejslabším sparťanem na place byl však bek Costa. V loňské sezoně jeden z nejlepších hračů v lize. Nehledě na odpískanou penaltu po jeho nešťastné ruce kupil africký sparťan jednu chybu za druhou, což je zrovna pro obránce celkem problém. Jeden penaltový faul mu navíc sudí odpustil. Nejstálejší formu si tak ze sparťanů drží paradoxně ti nejmladší - Kadeřábek s Krejčím.
Málo odvahy
Vraťme se o rok a půl zpět. Taktéž do souboje mezi Neapolí a českým klubem, tentokrát Plzní. Vrbův tým tehdy v osmifinále Evropské ligy rozdrtil Neapol 3:0. Plzeň soupeře přehrávala pestrými kombinacemi, kmitajícími křídly, ale především svou aktivitou a chutí hrát. Naopak Sparta se nejspíš držela úsloví "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Avšak zkazila, co mohla. Vystrašená, bázlivá, nervózní jako by hrála finále Ligy mistrů proti Bayernu Mnichov. Hlavně si moc nedovolovat, moc nevymýšlet... Tudy cesta k úspěchu opravdu nevede.
Jalová ofenziva
Jedna sparťanská střela, jeden gól a pak jen snaha cosi kloudného a gólového náhodně urvat. Bohužel, nepovedlo se. Po inkasovaném gólu se Neapol herně uklidnila. Až tak, že si mohla její obrana dát klidně siestu. David Lafata totiž na sparťanském hrotu připomínal jen odřízlou větev, která bez podpory okolí nic nezmůže. Navíc když ve středu soupeřovy defenzivy úřaduje velezkušený Raúl Albion.
Rudá pohoda forever
Žádné zkroušené tváře, obří zklamání, sebezpyt. Sparťané jsou navzdory prohře v Neapoli v pohodě. "Není ostuda prohrát. Nemáme se za co stydět," zní od hráčů. A od trenéra Lavičky jakbysmet. "Náš výkon hodnotím pozitivně. Měli jsme tam dobré momenty a hráli jsme to, co jsme proklamovali. Chtěli jsme kompaktně bránit a trápit soupeře aktivitou a to se nám povedlo," rozplýval se Lavička po příchodu z kabiny. Zde se možná právě odehrával vítězný pokřik. V tom aby se Křetínský vyznal.
