Nežije běžný život ženy ve středním věku. Místo rodiny a dětí se stará o fotbalisty Viktorie Žižkov. Už 22 let. Své práci se věnuje téměř non-stop, je permanentně ve stresu, zda "její kluci" mají veškeré pohodlí. Zároveň na svůj ryze fotbalový osud nedá dopustit. "Splnila jsme si svůj sen," říká Jana Kratinová, fotbalová kustodka.
Pro fanouška je její práce neviditelná, pro klub nenahraditelná. Jana Kratinová připravuje pro druholigový fotbalový tým sady oblečení. Každý hráč musí mít před tréninkem či zápasem svou hromádku s věcmi. Také chystá fotbalové propriety jako kužely či "rozlišováky", podává míče, všude jezdí s týmem. "Na rande mě ale kluci nezvou. Co je v domě, není pro mě. Chci, aby mě v klubu nebrali jako ženskou, ale jako součást týmu," směje se sympatická žena, jež svůj život zasvětila fotbalu.
Práce fotbalového kustoda je pro ženu celkem netypická. Setkáváte se občas s údivem?
Třeba když jsem byla na srazu ze základky a řekla jsem, že pracuju jako fotbalový kustod, zareagoval jen jediný spolužák. Hrál totiž fotbal za nějakou "pralesní ligu". Ostatní vůbec nevěděli.
Chtěla jste se už od dětství pohybovat ve fotbalovém prostředí?
Ano, vlastně jsem si splnila svůj sen. V roce 1982 jsem s tátou sledovala fotbalové mistrovství světa ve Španělsku a chytlo mě to. Začala jsem fandit Bohemce, jezdila jsem s vlajkonošema a přála jsme si jednou dělat u fotbalu. To se mi nakonec splnilo. Čtyři roky jsem pracovala v Bohemce, pak byla rok a půl ve Slavii a od léta 1992 jsem ve Viktorce Žižkov. Zažila jsem tu plno známých hráčů a trenérů. Bílka, Šilhavýho, Lavičku i Hřebíka.
Téměř čtvrtstoletí u fotbalu. Jsou současní fotbalisté v něčem jiní, než ti před 20 lety?
Například si vymýšlí v kopačkách. Dřív když přišly kopačky, tak se řešily jen velikosti. Kluci byli rádi, že dostali nějaké. Dneska jsou kopaček kvanta, debatuje se o barvě a různých věcech. Také nebyla termotrika, spíš si kluci vzali obyčejná trička s dlouhým rukávem. Ty už se dnes moc nenosí.
Je pravda, že kustod je neustále ve stresu, jestli něco nezapomněl?
Přesně. Proto si radši před zápasy vždy píšu seznam, co všechno udělat a vzít a postupně z něj odškrtávám. Stejně si ale před zápasy venku pořád říkám: Sakra, mám všechno? Už aby byli kluci oblečení na hřišti... A pak je tam vidím, vím, že jsme to připravila já a je to krásný pocit (dojatě). Jenže pak jsem zas nervózní z toho zápasu. U mě je prostě fotbal, fotbal, fotbal a pak všechno ostatní.
Co myslíte tím "všechno ostatní"?
Když mám volno, tak se ráda jdu s ornitology podívat na ptáky, nebo si pustím dechovku. Dřív jsem hodně jezdila někam na dechovku, to mě moc bavilo si zazpívat, zatancovat, ale teď není čas. Když náhodou je, tak jsem ráda, že si doma sednu. Dechovku tak poslouchám aspoň při práci, všechno je díky tomu rychleji připravené.
Máte vůbec čas na osobní život, rodinu?
Osobní život prakticky žádný není, to musí jít stranou. Každý den trávím u hřiště. Manžela ani partnera nemám, to bych takovou práci vůbec nemohla dělat. Můj bývalý přítel na mou práci žárlil, ale já jsem mu řekla, že se jí prostě nevzdám. Tak jsme se tedy rozešli. Nikdy jsem se ani nevdala. Nejdřív jsem neměla potřebu, protože mi to tady stačilo a teď už je skoro i pozdě.
Není vám to líto?
Líto... To je zkrátka ta daň za to, že dělám to, co jsem chtěla. Něco za něco. Zase si projedu republiku i venku jsme párkrát byli. Mít doma hladového chlapa a řvoucí dítě? To by vůbec nešlo.
Nikdy jste neměla choutky z tohoto prostředí odejít?
Samozřejmě někdy je moc práce a navíc se nám nedaří, tak si říkám: Mám já tohle zapotřebí? Ale vždycky si odpovím, že mám. Teď se už třeba těším na trénink, máme tam fajn partu. Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. Výhodou je i to, že bydlím pět minut od stadionu.
A máte nějaký profesní sen? Nelákalo by vás dělat kustoda třeba u reprezentace?
K reprezentaci bych rozhodně nešla, to je totiž úplně jiná práce. Chybělo by mi být s kluky každý den.
