Zvony zvoní, trenér Karel Jarolím končí u fotbalové Slavie. Odchází muž, díky němuž se klub stal větším, úspěšnějším, bohatším. Muž, jenž zničil všechna posměšná dogmata, která byla ke Slavii po dlouhá léta přišpendlena.
On-line deník TÝDEN.CZ sumarizuje základní body Jarolímovy velké cesty do nebes a prvky jeho následného pekelného pádu.
CESTA VZHŮRU
Amsterdamská euforie. Obraz extaticky křičícího Stanislava Vlčka, který letadlovým stylem plápolá strahovskou atletickou drahou kolem řvoucích fanoušků, bude mít v hlavě každý slávista nadosmrti. Byl podzim roku 2007, hrála se odveta 3. předkola Ligy mistrů a Vlček právě po nahrávce Mickaela Tavarese vstřelil slavnému Ajaxu Amsterdam gól na 2:1. Gól zlatý, gól milionový.
ČTĚTE TAKÉ: Jarolím rezignoval, ve Slavii končí. Nahradí ho Cipro
Slavia se poprvé v historii dostala do Ligy mistrů, Jarolím se ocitl na vrcholu slávy a veřejného respektu. A ve slavné soutěži neudělal klub ostudu - tedy až na výprask 0:7 od Arsenalu. Slavia skončila třetí, postoupila do Poháru UEFA, vydělala pěkné peníze a utápěla se v růžových vlnách, jež najednou mohutně zaplavovaly dlouhodobě mrzutý sešívaný národ. Klub byl najednou... velký. Skutečně velký.
Z psycha všední pohoda. Když už fotbalová Slavia získá titul, dá se taková událost připodobnit k zatmění slunce, či nějakému podobnému raritnímu meteorologickému úkazu - protože to nebývá moc často. Tedy spíše nebývalo.
Jarolím dokázal vytěsnit ze slávistických mozků podivné psycho neúspěchu, vytvořil sebevědomý tým, který (až na občasné záškuby) vládl české lize po dvě uplynulé sezony. Klub vstoupil do nové éry, ve vyvoněném Edenu brousil jednoho soupeře za druhým a vypadalo to, že přichází nová dlouhodobá nadvláda Česku v barvě sešívané...
Opravdový fotbal. V rytmu titulových orgií a milionového poháru tančila Slavia exkluzivní fotbalový valčík, který dělal českou ligu krásnou, pohlednější, atraktivnější. Kombinace na jeden dotek, moderní ofenzivní hra krajních obránců, individuality s fotbalovými fatalitami... To vše dělalo z Jarolímova týmu orchestr líbezného poslechu a podívané.
Neexistoval jediný člověk, jenž by řekl: Slavia si titul nezaslouží. Jednoznačně vyčnívala z ligové šedi, její hra měla řád, smysl a kvalitu.
CESTA NA DNO
Přísný svéráz. Jarolím doplatil na přílišnou přehnanost sebe sama. Jak rád opakuje, miluje metodu biče a biče. Jenže ne vždy dva biče pomohou k vyhojení ran a nastolení cesty. Jarolím potřebuje být dominantní vůdce, chce, aby z něj šel strach. Edenem koluje historka, že poslední kapkou k odchodu šikovného záložníka Davida Kalivody byla skutečnost, že si pořídil dražší auto než Jarolím... To dokonale dokazuje a vykresluje paví charakter trenéra.
Přesně kvůli tomu odešel stoper Erich Brabec - Jarolímovi přerostl hlavu, respektive trenér to tak cítil. A právě odtáhnutím lídra se začal slávistický vítězný palác postupně hroutit. Jarolím ho podkopal svým občasně přehnaným chováním.
Hledání bez cíle. S předešlou položkou pak přišlo marné hledání dalších cest. Jarolím si po druhé mistrovské sezoně nadiktoval poměrně radikální přestavbu mužstva, spousta hráčů odešla, spousta přišla. Vedení trenérovi splnilo v podstatě všechna přání, k ruce dostal tým, který chtěl.
ČTĚTE TAKÉ: Slávisté prohráli v Ostravě a asi "odvolali" Jarolíma
Jarolím zůstane? Nezůstane? Aneb guláš trapnosti
Zamračený Jarolím, objekt bezradnosti bossů Slavie
A ouha. Najednou to nešlo. A Jarolím hledal. Útočníky, záložníky, brankáře, herní systém, v druhé polovině sezony stopery (duo Kopic-Lafrance bylo personifikací děravosti), turbulentně točil se sestavou, měnil, hledal, nenašel. Do toho jej zničila i smůla, někteří klíčoví hráči (Hloušek, Černý, Vomáčka...) se dlouhodobě zranili.
Tápání v pohárech i v lize. Tiraspol. To moldavské město si Karel Jarolím bude dlouho pamatovat. Místní Šeriff, naprostý evropský outsider, vyřadil Slavii ve druhém předkole Ligy mistrů. Senzačně, neuvěřitelně, bolestně. Jarolím si však nerozmazal po hlavě popel, ale tak nějak "to přešel". Už tehdy byl na hraně vyhazovu, vedení mu ale dalo důvěru.
Neúspěch ovlivnil budoucnost. Výrazně. Jako by to zase byla ta "stará" Slavia. Nesebevědomá, chybující, zaseknutá ve vakuu stvořeném vlastní bojácností. Z fotbalového orchestru se stala estrádní banda hrající na playback. Trápení protnulo celou sezonu. Pohárovou i ligovou. A Jarolím se z amsterdamského hrdiny stal nepotřebným vršovickým vyhnancem. U týmu byl skoro pět let...
Foto: Robert Sedmík/ČTK
