Martin Hašek, asistent trenéra fotbalistů pražské Sparty Chovance, volá mluvčímu klubu Ondřeji Kasíkovi: "Chci připravit kužely, obruče, menší překážky, taky jednu velkou." Polknu. Docela dost. Kuckám. Proč? Tohle všechno náčiní je připravené na mě a pár dalších novinářských kolegů. Hašek, známý fotbalový přísňák, nás za chvíli bude trénovat.
Mám pocit, že je asi osmdesát stupňů nad nulou. Stojím a potím se. Za chvíli mám běhat. Teoretizujeme: Jak moc by se v tom pan Hašek mohl vyžívat? Kdyby chtěl, tréninkovým programem by nás zabil.
Jsme v šatně hostů na Letné. Je pěkná, velká. Mám keců plnou pusu. Jsem dost chytrý. Rozebírám své fotbalové (ne)umění. Kolega z Deníku si taky myslí, že je hodně dobrý.
Verbální reprezentanti
Přichází náš trenér. Kasík ukazuje, na koho si má dávat Hašek pozor, komu dát do těla. "Takže tady je deník Sport, tam je to jasné. Ještě Blesk, ten sedí v rohu, taky TÝDEN.CZ támhle si občas zašťourá," říká a ukazuje na nebohé žurnalisty.
Mezitím se potím. Je fakt vedro. A to nejsme ještě ani na hřišti. Tam jdeme až za chvilku.
Nesu barevné obruče - podivnými oslími můstky mi evokují malé gymnastky. Raději si nepředstavuji, co s nimi budeme dělat (s obručemi). Cestou ze schodů na hřiště stále machrujeme. Kdyby se náš výkon měl měřit dle iracionálních průpovídek a verbálních vizí, byli bychom reprezentanti.
Jenže nejsme. Začínáme strečinkem a běháním od kuželu ke kuželu. Nahrávka tam, zpátky. "Buď furt v pohybu, buď furt v pohybu," křičí Hašek. Chce to brát vážně. Ale občas se prostě musí smát.
Mám půjčené výtečné kopačky, takzvané "vapory" od firmy Nike. Jenže mi jsou v podstatě k ničemu. "Kopačkama to asi nebude. Spíš nohama," špitám při následném bagu, při němž zkazím hned první nahrávku.
Následuje střelba. Hašek rozmístí překážky. Jedněmi jsou i obruče. Skvělé. Moje gymnastické obavy se nenaplnily. Nebudeme s nimi kroužit kolem boků, dělat sestavy, nebo tak něco.
Trenér mluví strašně rychle a vysvětluje, co budeme dělat před zakončením do branky. "Přeskočíš, otočíš pokaždé na jinou stranu, snožmo, snožmo, zpracuješ, z druhý..." Ještě že nejsem první na řadě. Kolega, jenž začíná, to samozřejmě vůbec nechápe. "Ty vole, ještě že jsme teoretici," ozve se z davu, čekajícího na střelbu.
Hned po pár divných zakončeních Hašek přerušuje. "Kluci, děláte to hrozně pomalu. Vy než přeskočíte od překážky k překážce, tak si stihnete přečíst jednu stránku těch novin, do kterých píšete." Je vtipný. A má pravdu.
Následuje soutěž v přímých kopech. "Kdo vyhraje, dostane míč," říká Hašek. Neuvěřitelnou shodou náhod vyhrávám. Dám tři góly. Asi z šestnácti střel. Směji se redakčnímu kolegovi Ondřeji Eisnerovi, někdejšímu kapitánovi sparťanského mladšího dorostu (než se zranil a následně poznal opravdovou chuť piva). Eisner se považuje za mistra přímých kopů. Trefuje ale pořád tyčky.
Naštvaný holky a fotbal v tempu
Hašek mě chválí. Jsem vítěz. Eisnera nechválí. Mezitím si všímám nějakých dívek, co si asi myslí, že trénuje Sparta. Letenský klub nám totiž půjčil tréninkové vybavení. Koukají se na mě. Za chvíli odchází. Asi nevypadám zrovna jako Patrik Berger...
Přichází závěrečný fotbálek. Hašek neustále hecuje, křičí, chce víc a víc. Hrajeme to ve slušném, až ďábelském tempu. Jsem v týmu mladých. Prohráváme 4:6 (v utkání září šikovný Ondřej Eisner, ale nestačí to). Teče ze mě. Teče z nás. "Bylo to dobrý, ale strašně pomalý," říká Hašek. "Vy než dostanete myšlenku z hlavy do nohou, trvá to. Jako u brontosaura," glosuje.
Trénink končí. Hašek se loučí, my mu děkujeme. Dal nám lekci. Ale naštěstí z nás nevysál duši. Jdu nahoru po schodech. Všem několikrát připomínám své vítězství v přímých kopech. Neustále mluvím. Kolegu z Deníku to štve. Je mi to jedno. Vždyť mě po střeleckém triumfu přeci pochválil i Martin Hašek - ten známý fotbalový přísňák....
Foto: Robert Zlatohlávek
