Česká fotbalová reprezentace mobilizuje fanoušky. Pánové z tiskového oddělení svazu opakovaně posílají novinářům zprávy, aby zveřejnili, že všichni na ČMFS chtějí, aby přišli lidé, protože jinak přijdou Skotové.
Ne že by Skotové také nebyli lidé. Jde o to, že mohou zničit výhodu domácího prostředí. Klíčové utkání evropské kvalifikace je prý terčem zájmu tisícovek z nich. Muži v sukních čekají, až se Češi rozhodnou, že na fotbal nepůjdou - a pak vykoupí zbylé vstupenky do ostatních sektorů.
A budou fandit, zběsile, urputně. Tak, jak to umí jen oni (čti Britové).
Nezájem Čechů o lístky je normální. Tedy - normální v aktuálních časech bolesti. Ani se moc nedivím. Fanoušci, mířící v posledních letech na "klíčové zápasy" reprezentace, dopadli bez výjimky stejně - jako návštěvníci Národního divadla, kteří zjistili, že původně hvězdné představení odehrají jen opilí ochotníci bez kostýmů.
Sumarizujme: Od Eura 2008 se všechno... jak to říct slušně... zkrátka kazí. Slušně.
Klíčové zápasy světové kvalifikace (Slovensko doma, Polsko venku, Slovensko venku, ...) - nepodařené. A nová kvalifikační naděje hned nechala promluvit kolektivní zlost, když Češi prohráli s Litvou 0:1.
Čech není Skot. Tomu je jedno, jestli jeho reprezentace prohrála s Afghánistánem, nebo vyhrála mistrovství světa. Fandit bude vždycky, jezdit bude vždycky. Vždycky vyprodá stadion.
Vezměme si ze Skotů příklad. Naposledy. Teď vážně naposledy. Přijďte. Když Češi nevyhrají, už na ně nechoďte. Dejte si potenciální derniéru. Nenechte Eden pokrýt mužskou kostkovanou sukní. Samo se to neudělá.
