Je to první krok k resuscitaci českého fotbalu. Teď jde jen o to, aby český fotbal, jeho specifika a faktory, nevrhl naději zpět do kómatu, jako to dokáže jen on sám.
Česká stříbrná devatenáctka rozjasňuje zataženou tuzemskou oblohu. Tenhle ročník je vážně silný. Jak řekl i trenér Jaroslav Hřebík: "Všichni mají naději i kvality, že jednou budou hrát za áčko."
Má pravdu. To, co čeští mladíci na Euru předváděli, vysílalo blahodárné reminiscence na zlatá léta českého fotbalu, která asi nejlépe charakterizuje krásné a přesto zatraceně smolné Euro 2004 dospělých.
Noví Češi
I tihle mladí kluci najednou přišli s tím, co v současnosti chybí prakticky všem věkovým výběrům Česka – najednou si dovolili kličku, dvě kličky, nebáli se jít dopředu, nebyli alibistickými zbabělci, svázanými defenzivní betonovou taktikou s leitmotivem "nedostat gól a pak tam nějaký došolíchat".
Kromě kanalizačního fotbalu, který předvádí A tým, jsme v poslední době měli možnost vidět na vrcholných akcích výběry do sedmnácti a jednadvaceti let, přičemž oba (kromě toho, že měly štěstí) přesně kopírovaly zaprdlé čecháčkovské a výše zmíněné priority nudy a neúspěchu. Nakopávání, individuální strach, herní ponurost.
Kromě toho, že Jaroslav Hřebík své kluky naučil sebevědomí a implantoval geniální, fyzicky náročnou taktiku, je třeba znovu zopakovat: tenhle ročník je ZATRACENĚ silný.
Vždyť trápil i Španěly, z nichž většinově jednoznačně vyrostou hvězdy světového fotbalu. Pyrenejští kluci vážně mají ohromný talent, ale Češi se jim vyrovnali.
Výtečný křídelník Ladislav Krejčí, excelentní technik Tomáš Přikryl, supertalentované stoperské duo Jakub Brabec-Tomáš Kalas, skvělý, moderní a ofenzivně nebojácný bek Hála... A další, a další. Troufnu si říct, že takové ohnisko talentů neměl český fotbal od silného ročníku Nedvěda, Poborského, Bergera a Šmicra.
Vzpomínky na krasavce
Naposledy se podobné vize růžové budoucnosti objevovaly v souvislosti s výběrem do dvaceti let, který v roce 2007 získal stříbro na mistrovství světa. A kde jsou dnes Luboš Kalouda, Marek Střeštík, Jan Šimůnek, Martin Fenin? Odpověď všichni známe, je sprostá a označuje zadní část našeho těla.
Někteří se dali na kadeřnictví (Střeštík), jiní udělali špatné rozhodnutí a odešli do klubu, na který neměli (Kalouda), další podlehli sebeuspokojení a rovněž zranění (Fenin), jiní prostě nevyrostli tak, jak se čekalo (Šimůnek, Janda, Kubáň, Kúdela).
O letošní stříbrné kluky mám velký strach. Český fotbal totiž má destruktivní účinky. Je to prostředí bez systémů, zato s hladovými agenty. Kromě toho, že by se na úspěšný model mělo obecně navazovat, což mají na starosti především ti, kteří kulatému míči vládnou (což dnes není vlastně nikdo), lze rovněž předpokládat, že se po mladících vrhnou zahraniční kluby – pak je potřeba obezřetně vybírat či (především) odmítat.
A postupně se začleňovat do dospělého fotbalu. Ve Spartě by měl konečně dostat větší šanci Ladislav Krejčí, jenž však má velkou konkurenci v podobě posily Martina Juhara. Tomáš Přikryl v Olomouci bude hrát víc a víc, naopak kapitána Brabce čeká "jen" druhá liga ve sparťanské rezervě, doufejme v růst Tomáše Kalase v Chelsea. Hlavně ať hrají, nastupují. Všichni, do jednoho.
Je třeba se obávat i taktického zničení a zneaktivnění tvůrčí svobody technicky skvěle vybavených lvíčků. V tuzemsku se na kudrlinky moc nehraje, individuality často bývají ve zpátečnických a konzervativních systémech potlačovány. Všichni nejsou Hřebíkové. A v neposlední řadě - doufejme, že těm klukům nepřeskočí a nestanou se z nich celebrity, modelové či kadeřníci.
Snad český fotbal nezničí sám sebe, snad tahle generace nezapadne jako ty předtím. Právě tihle chlapci by nám mohli už za několik let dělat radost, kterou tolik postrádáme.
