Zapomeňte na Severní Koreu 1966, Jižní Koreu 2002 i Nový Zéland 2010, píše na renomovaném fotbalovém serveru goal.com jeden z jeho redaktorů Carlo Carganese. Největší selhání v historii italského fotbalu podle něj přišlo teď - v kvalifikaci o mistrovství světa 2018 v Rusku. Slavná "squadra azzura", která šampionát už čtyřikrát vyhrála a je společně s Německem historicky druhou nejúspěšnější zemí, bude na srazu dvaatřiceti nejlepších reprezentačních výběrů chybět.
Rozhodl o tom jediný úspěšný zásah z pátečního barážového zápasu ve Stockholmu. Střídající Johansson překonal legendárního Buffona a domácí Švédové si vezli do Itálie jednogólový náskok. V pondělí na San Siru tak všichni očekávali italskou útočnou smršť, která pošle udatné severské nájezdníky zpět domů a hrdou Itálii naopak tam, kam přece rozhodně patří. Vždyť naposledy Jihoevropané chyběli na MS v roce 1958!
Jenže ne. Italové sice měli poziční převahu a Švédům skoro nepůjčovali míč, ale ke kýženému výsledku to ani jednou nevedlo. Brankář Olsen zůstal nepřekonaný a zajistil, že letenky do Ruska si Buffon a spol. objednávat nemusejí. "Tragédie," hodnotil baráž lakonicky záložník Bernardeschi. "Zklamali jsme v něčem, co má dopad i na celou naši společnost," přidával zklamaný Buffon.
Buffonovy slzy
Právě devětatřicetiletý brankář turínského Juventusu je smutným hrdinou italského příběhu. V pondělí se totiž definitivně rozloučil s reprezentační kariérou. Ale rozhodně ne způsobem, který by gólmanovi jeho kvalit a renomé slušel. "Omlouvám se. My se omlouváme," plakal po závěrečném hvizdu v rozhovoru pro televizi.
S fotbalem už si prožil mnohé, na podobně silné emoce zklamání však nikdy zvyklý nebyl. "Mrzí mě takový konec. Tohle nejsou slzy kvůli mně, ale kvůli tomu, že Itálie je ze hry o mistrovství světa," přiznal Buffon. V pondělním milánském večeru příliš práce neměl, jeho spoluhráči v útoku se však ani jednou prosadit nedokázali.
A reprezentační trenér Giampiero Ventura teď čelí tvrdé kritice. Experti mu vyčítají špatnou volbu sestavy i taktiky, jen na lavičce zůstal třeba neapolský střelec Insigne, kterého kouč nevyužil ani v průběhu odvety, ačkoliv stále přetrvával nepříznivý stav. Server goal.com trenéra ve zmíněném textu dokonce označil za dinosaura, jehož "vykopnutím" by italský fotbal měl začít, pokud se chce vrátit zpět na vrchol.
Slabší časy
Na něm Italové byli v roce 2006, když po finálovém vítězství nad Francií zvedali slavnou trofej pro světové šampiony. Úspěchem bylo i stříbro z EURA 2012 a pozitivně se hodnotily také výkony z mistrovství Evropy 2016, kde "squadra azzura" vypadla po smolných čtvrtfinálových penaltách s Německem. O kolo předtím ale poslala domů ambiciózní Španělsko, přičemž tehdejší mužstvo trenéra Conteho rozhodně mělo tvář. Kouč se pak přesunul na lavičku londýnské Chelsea a jeho nástupce Ventura si o podobném respektu může jen nechat zdát.
Revoluci ale možná potřebuje italský fotbal jako celek, ústup ze scény totiž naznačují i výsledky klubů v evropských pohárech. Schválně, vzpomenete si na posledního italského vítěze Ligy mistrů? V roce 2010 jím byl Inter Milán, jehož kádr ale z drtivé většiny tvořili cizinci, které vedl Portugalec Mourinho. Šampiona Evropské ligy (tehdy Poháru UEFA) pak Itálie naposledy měla ještě mnohem dřív - v roce 1999 díky Parmě.
A od triumfu na MS 2006 vyhrála na světovém šampionátu jediný zápas, což sestupný trend - i přes úspěchy na UERU - potvrzuje. Jisté je, že v Rusku se tahle bilance nezmění, Italové si tam totiž nezahrají vůbec. "Cítím, že se musím lidem za výsledek omluvit," prohlásil po zápase Ventura, který ale zároveň popřel spekulace o rezignaci, protože ještě nemluvil s prezidentem federace Carlem Tavecchiem.
Právě ten je přitom označován za dalšího viníka italského neúspěchu a o svou pozici by mohl přijít. Jeho předchůdce Abeteho potkal stejný osud poté, co Italové skončili v základní skupině MS 2014. A odborníci se teď shodují: pokud mají přijít lepší časy, italský fotbal se musí zásadně změnit. Přičemž začít se by se mělo odshora.
