Vystřídal Pavla Nedvěda a pak hlavou rozhodl zápas Sparty proti Bohemians. Psal se rok 1995 a obří zmatený mladíček Jan Koller byl následně hostem u mikrofonu Václava Tittelbacha, čímž zadělal na budoucí hvězdné rozšíření rozhovoru na YouTube. "Je to krásná to, krásná to… Já to nemůžu ani vyslovit. Krásnej zážitek. Bylo to těžký ty jo, souboje byly vyšperkovaný…" Jan Koller, jenž včera v osmatřiceti letech ukončil kariéru, nikdy nebyl mediální hvězdou valící ze sebe květnatá souvětí. Byl ale skvělý. Dlouho tu nebude nikdo jako on.
Tehdy, když rozhodl zápas s Bohemians, nebyl talentem, o němž by se mluvilo. Spíš nešikovným dinosaurem, kolohnátem, jemuž se sparťanští příznivci smáli pro jeho nekoordinované pohyby. Na Letné byl dva roky, téměř se neprosadil a jako absolutně nepotřebný, předurčený ke zmizení ve fotbalové džungli průměru, odešel do belgického Lokerenu.
Chlapík, který začínal ve Smetanově Lhotě jako brankář, neměl extra talent. Neměl budoucnost. Jenže ohromně na sobě zamakal. Jak fyzicky, tak po fotbalové stránce. V provinčním Lokerenu se stal tím oblíbeným "Dinem". Dostal svoji první velkou příležitost. A všechny nadchl. Za tři sezony nastřílel 43 gólů a z obřího Čecha najednou bylo žhavé přestupové zboží.
Z Německa do Francie
Jeho transfer do Anderlechtu provázela i nominace do reprezentace. Národní tým v něm našel střelce - stejně jako bruselský klub, v jehož dresu se stal Koller nejlepším střelcem belgické ligy. A pak už to šlo rychle: úspěšných pět let v Dortmundu (59 gólů, mistrovský titul), následně méně zábavné angažmá v Monaku, Norimberku, ruské Samaře a naposledy třetiligovém francouzském Cannes.
V reprezentaci, kde na něm trenér Brückner postavil taktiku "když nevíš co s míčem, nakopni ho na Kollera", se stal nejlepším střelcem všech dob a zároveň nejtišším hráčem, který za národní tým kdy hrál. "No, na velký slova jsem já nikdy nebyl," prohlásil jednou dobrý obr Koller, jenž setkání s novináři nesnášel.
Vymykal se nejen svoji výškou, ale i roztomilou bezprostředností kluka ze Smetanovy Lhoty, která mu vydržela i v dobách jeho největší slávy. Nikdy neřekl víc, než by měl. Pamatuji si, jako by to bylo včera, jak na nepovedeném Euru 2008 trpěl v roli náhradníka a jakékoliv novinářské návštěvy v Seefeldu, kde národní tým bydlel, pro něj znamenaly ještě větší utrpení než jindy.
Otázka: "Dříve jste byl nepostradatelný, teď pod Brücknerem vůbec poprvé sedíte na lavičce. Jak se s tím smiřujete?" Odpověď: "Trenér udělal taktiku na Portugalsko. Odehráli jsme dobrý zápas. Teď zase udělá taktiku na Turecko."
Otázka: "Hodně se spekuluje, že by se mělo hrát na dva útočníky. Kdybyste hrál, sedělo by vám to víc?" Odpověď: "Já nevím, mně je to jedno." A dokola to samé, dokola to samé... "Hlavně už mě nechte," prosil očima.
Ale český fanoušek si bude Jana Kollera pamatovat hlavně jako nepostradatelnou věž začátku milénia, jejíž forma vyvrcholila na skvělém Euru 2004. Fanoušek si ho bude pamatovat jako hráče, jenž vytěžil maximum ze své výšky a síly. Jako ojedinělý fenomén, jenž tu dlouho nebude. Možná už nikdy. Končí další z generace, která nám dělala radost.
Díky Honzo, bylo to vyšperkovaný a ani se to nedá vyslovit.
