Reportér on-line deníku TÝDEN.CZ Ondřej Suchan píše své postřehy z dějiště fotbalového šampionátu v Rakousku a ve Švýcarsku:
Objevit v ulicích Basileje fotbalového fanouška osmačtyřicet hodin před startem největší události roku byl velký problém. O to víc mě překvapilo, že ti první měli na sobě dres Anglie.
Kteří fanoušci se nejvíce těší na evropský šampionát? Skotové. Totiž pouze dva z nich. Jmenují se Paul a Jeff a byli asi jediní, kteří už dva dny před turnajem oblékli v centru města fotbalové dresy.
„Pocházíme sice ze Skotska, ale odmalička fandíme Anglii," říká asi pětatřicetiletý Paul a hrdě si poklepe na anglický dres, který je stejně červený jako budova proslulé radnice za jeho zády. Ve Švýcarsku si však bude muset stejně jako jeho o něco starší kamarád v bílé variaci dresu Albionu hledat jiné oblíbence. Zástupci kolébky fotbalu totiž neuspěli v kvalifikaci.
„Koupili jsme si lístky ještě před koncem kvalifikace, byl to takový malý hazard. Ale kdo mohl tušit, že Angličani vypadnou?" kroutí hlavou Jeff. Oba se proto pokoušejí v Basileji co nejdříve najít příznivce jiných týmů, aby si lépe vychutnali atmosféru turnaje. Zatím však marně. „Je to tu hodně mrtvé, zatím jsme nikoho nepotkali. V Německu bylo v tuhle dobu už pořádně živo," lituje Paul.
A má pravdu. Dresy jsou zatím vidět jen za výlohami obchodů. „Kdyby Anglie postoupila, je nás tu už padesát tisíc. A to byste pak viděli tu atmosféru," říká bojovně druhý z fanoušků.
A jak podle něj dopadnou v sobotu Češi? „Mohou dojít hodně daleko, ale možná bych víc přál domácím. Atmosféře turnaje by to hodně pomohlo," dodává. V sobotu se bude muset rozhodnout.
Není Schengen jako Schengen
Ačkoliv Švýcarsko není členem Evropské unie, v roce 2005 se připojilo k podepsání Schengenské dohody. Pro českého turistu to má velké výhody. K cestě do země výborné čokolády a absolutně přesných hodinek teoreticky nepotřebuje dokonce ani cestovní pas. Stačí platný občanský průkaz a vesele by měl projet až do Ženevy, Basileje nebo Curychu. Praxe v době konání šampionátu je však trochu jiná.
Hned na prvním přejezdu do Švýcarska budí naše česká poznávací značka pochybnosti. Zastavit, ukázat cestovní doklady i řidičák. „Vezete nějaký alkohol nebo cigarety?" ptá se celník a okukuje plně naložené auto.
„Ne, jsme novináři, jedeme na šampionát," odpovídá kolega a oba svorně vytahujeme akreditace pro žurnalisty. Celník nejistě pokývá hlavou. „Zastavte si, prosím, tamhle," ukáže a jde zkontrolovat doklady.
Smutně pozoruji, jak kolem bez zastavení proudí Švýcaři, Rakušané, Italové, Francouzi i Němci. A ačkoliv nás po chvilce bez problému pouští dál, pachuť české podřadnosti v evropském společenství to nijak nezlehčuje.
Podobné představení se totiž poté opakuje téměř pokaždé, když přejíždíme švýcarsko-německé hranice. A je úplně jedno, jakým směrem hranici přecházíme.
Foto: Robert Sedmík
