Tomáš Rosický a Petr Čech. V národním dresu lídři, bez kterých by česká reprezentace vypadala polovičatě. Ve svých klubech však mají krušné role náhradníků. Jen čekají a doufají. Navzdory tomuto údělu (a možná právě proto) mohou dotáhnout své parťáky za postupem na Euro. Zvládnou to? Dnes je čeká předehra proti USA a v úterý první ostrý kvalifikační start proti Nizozemsku.
Česká reprezentace v minulosti podobnou situaci nezažila. Hlavní tahouni nároďáku, třebaže zrovna nebyli ve svých klubech za hvězdy, hráli. V klubech se s nimi počítalo, necítili se přebyteční. Jenomže současnost je chmurnější. Nejzkušenější hráči Rosický s Čechem namísto zápasové fušky vysedávají na lavičce a fandí svému týmu. No, spíše se od nich jen očekává, že fandí. Představa, že si Rosický v duchu říká "kéž by Özil vstřelil hattrick a my díky němu vyhráli", zní až úchylně.
Hlavou se mu honí něco dočista jiného. Třeba že by na jeho místě zahrál lépe. Přiznal to i během včerejší rozpravy s novináři. "Mrzí mě, že jsem nedostal čuchnout. Nehrajeme dobře, myslím, že bych tomu mohl pomoct. Trenér to ale asi vidí jinak. Já sám se na hřiště nepošlu," přemítal Rosický.
Proti němu hraje i věk. Ve svých 33 letech je v mladistvém Arsenalu na prahu proklínaného zenitu. Podobné stigma lze pozorovat i u dvaatřicetiletého Petra Čecha. Jednička Chelsea Thibaut Courtois je o deset let mladší, perspektivnější, svěžejší.
Do náhradníků Rosického a Čecha je tak automaticky našroubováno klesající sebevědomí, ztráta herní praxe, pocit ukřivděnosti a další fotbalové nekalosti. Česká fotbalová reprezentace by však z jejich frustrace z anglického podnebí mohla paradoxně vytěžit i něco pozitivního.
Jedna dobrá zpráva za všechny: Rosický je zdráv. Během odehraných 21 minut za Arsenal prakticky ani neměl možnost se zranit. A jak ukazují zkušenosti z minulosti, i nerozehraný Rosický je lepší než kterýkoli jiný český hráč. Byť se mu tu a tam přibližuje Darida. Navíc je "Rosa" nyní maximálně při chuti. Chce si zahrát a také ukázat všem vespolek, že pořád umí. Hlavně trenéru Wengerovi.
Podobné mravenčení v nohou i v rukavicích cítí i Petr Čech, který hodlá víc než kdy jindy vychytat čisté konto. A ví to i kouč reprezentace Pavel Vrba. "V dané chvíli může z reprezentace poslat výzvy klubovému trenérovi: Dívej se, jak jsem chytal dobře, a přemýšlej o tom, jestli mě nechceš pustit do brány. Reprezentace pro něj může být velká výhoda," domnívá se Vrba.
Možná je to spíš trenérovo zbožné přání. Vidina tonoucího, jak se stébla chytá a letí vzhůru. Tam, kde byl pánem svého řemesla. Chtěný, obdivovaný, obletovaný. Nyní si tuto pozici užívá-dožívá alespoň v národním týmu. Během dlouhé kvalifikace má šanci ukázat, že právem.
