Schází sedm minut do třiadvacáté hodiny, píše se 29. červen 2008, scénou velkého divadla je Vídeň. Kapitán španělské fotbalové reprezentace Iker Casillas se postavil na pódium před své spoluhráče a z rukou předsedy UEFA Michela Platiniho s triumfálním gestem ve tváři přebral stříbrný pohár Henriho Delaunaye, který vzápětí vítězoslavně zvedl nad hlavu.
Tato chvíle symbolicky ukončila letité trauma španělského fotbalu: jeho reprezentační výběr porazil ve finálové bitvě Německo 1:0 a vyhrál mistrovství Evropy. Povedlo se mu to mučivém půstu táhnoucím se od roku 1964.
"Viva Espaňa, Viva Espaňa," otřásal se stadion Ernsta Happela pod skandováním španělských příznivců, kteří v tu chvíli zastínili i výraznou převahu německých příznivců. Španělským fotbalistům nad hlavami v tu chvíli pršelo štěstí symbolizované tisícovkami stříbrných papírků a blyštivých třpytek, které se sypaly ze střechy stadionu. Euforickou atmosféru podtrhl i prskající ohňostroj.
K němu jen smutně vzhlíželi němečtí fotbalisté. Ti zůstali těsně pod vrcholem, stejně jako na mistrovství světa před šesti lety, kdy podlehli Brazílii. Vídeň ale žije přítomností a španělskou nezměrnou radostí. Fotbalisté v červených dresech se shlukli kolem kouče Luise Aragonése a zanedlouho sedmdesátiletého kouče házeli do vzduchu.
Pak se hráči polaskali s pohárem. Klubová rivalita šla stranou, obránce Barcelony Carles Puyol jásal vedle brankáře madridského Realu Casillase. Na dálku posílali polibky do míst, kde na stadionu seděli jejich blízcí. Další Španělé v jiném rohu hřiště slavili s bouřícím kotlem příznivců.
Zraněný útočník David Villa, který o finále přišel vinou svalového zranění, křičel do kamery: "Mami, mám to!" a líbal při tom zlatou medaili. I dlouho po utkání se kolem stadionu nesly chorály, Vídeň si v neděli v noci podmanila španělská radost.
Foto: ČTK/AP
