"Mami, mám to," řvali v euforii po finále Španělé

Schází sedm minut do třiadvacáté hodiny, píše se 29. červen 2008, scénou velkého divadla je Vídeň. Kapitán španělské fotbalové reprezentace Iker Casillas se postavil na pódium před své spoluhráče a z rukou předsedy UEFA Michela Platiniho s triumfálním gestem ve tváři přebral stříbrný pohár Henriho Delaunaye, který vzápětí vítězoslavně zvedl nad hlavu.

Tato chvíle symbolicky ukončila letité trauma španělského fotbalu: jeho reprezentační výběr porazil ve finálové bitvě Německo 1:0 a vyhrál mistrovství Evropy. Povedlo se mu to mučivém půstu táhnoucím se od roku 1964.

"Viva Espaňa, Viva Espaňa," otřásal se stadion Ernsta Happela pod skandováním španělských příznivců, kteří v tu chvíli zastínili i výraznou převahu německých příznivců. Španělským fotbalistům nad hlavami v tu chvíli pršelo štěstí symbolizované tisícovkami stříbrných papírků a blyštivých třpytek, které se sypaly ze střechy stadionu. Euforickou atmosféru podtrhl i prskající ohňostroj.

K němu jen smutně vzhlíželi němečtí fotbalisté. Ti zůstali těsně pod vrcholem, stejně jako na mistrovství světa před šesti lety, kdy podlehli Brazílii. Vídeň ale žije přítomností a španělskou nezměrnou radostí. Fotbalisté v červených dresech se shlukli kolem kouče Luise Aragonése a zanedlouho sedmdesátiletého kouče házeli do vzduchu.

Pak se hráči polaskali s pohárem. Klubová rivalita šla stranou, obránce Barcelony Carles Puyol jásal vedle brankáře madridského Realu Casillase. Na dálku posílali polibky do míst, kde na stadionu seděli jejich blízcí. Další Španělé v jiném rohu hřiště slavili s bouřícím kotlem příznivců.

Zraněný útočník David Villa, který o finále přišel vinou svalového zranění, křičel do kamery: "Mami, mám to!" a líbal při tom zlatou medaili. I dlouho po utkání se kolem stadionu nesly chorály, Vídeň si v neděli v noci podmanila španělská radost.

Foto: ČTK/AP