Je to rozkošné město. Procházení středověkými mariborskými ulicemi, v nichž je častým průvodcem a společníkem příjemně hřející slunce, přináší až extatický zážitek. Čas tu snad stojí, nikdo nikam nespěchá. Pozvolně plynoucí realita se mění v sen, vše lépe chutná, lépe vypadá.
Uprostřed oázy klidu dnes hrají nervově náročný a velmi důležitý zápas čeští fotbaloví reprezentanti. "Vyhrajeme, určitě," shodují se ovšem místní.
ČTĚTE TAKÉ: Reprezentační počty: Radovi jde o budoucnost
Atmosféra městečka vás donutí zpomalit, zastavit. Sednout, dát si dvojku vína a jen tak tiše sledovat barokní skvosty, jež s nenucenou samozřejmostí avizují historickou významnost evropské křižovatky. Jednu sklenku, dvě, tři... Ne moc. Ale ani ne málo. Červený mok je slovinskou chloubou. Výsostnou dobrotou. Zaslouženě.
Víno, klídek, lyže
Vedle městské řeky Drávy, v nenápadném domě, zrovna zimuje réva stará 400 let - prý nejstarší v Evropě. Ochutnat její plody dostanou jen nejváženější návštěvníci města. "Máme tu nejlepší víno na světě," chlubí se sympatický asi šedesátiletý chlapík, jenž sedí pod lyžařským areálem Pogorje - pohořím "krkonošského typu", jež Maribor z jedné strany hermeticky uzavírá.
Je to symbolický pohled. Víno, klídek, lyže. Onen labužník společně s dalšími třemi vrstevníky jemně sosá chutné červené zlato, na nohou má přezkáče. I přesto, že teploměr ukazuje dvanáct stupňů nad nulou. Jaro nekompromisně avizuje příchod.
Pogorje má vrchol okolo 1300 metrů. Mimochodem - hned pod kopcem bydlí v luxusním hotelu čeští fotbalisté. „Nenechte se zmást," dívá se další z bodrých šedesátníků na neúplné sněhové elementy, mezi nimiž vykukuje tráva. „Nahoře se dá v pohodě lyžovat. Je tam osmdesát centimetrů, paráda."
ČTĚTE TAKÉ: Nervózní Rada v "tiskové tělocvičně": Nic není nemožné
České holky? Prý krása
Slovinci lyžování milují. Dokáží o něm dlouho a vášnivě vyprávět. Je to srdeční záležitost. Kopaný míč ostré hrany lyží snadno propíchnou. „Fotbal? Ale jo, dobrý," sborově utrousí ono postarší kvarteto. „Jenže v kvalifikaci nemáme moc bodů, sedm je málo," chmuří se. Přesto mají o výsledku sobotního utkání jasno: „2:1 pro Slovinsko."
ČTĚTE TAKÉ: Slovinští fanoušci? Řvaví divoši, žádní svatoušci
Jeden ze čtveřice bryskně vstává a vede nás k mapě střediska. Najednou ožije, je jako malé dítě. „Tady, koukejte, tady se staví nová sjezdovka. Bude tu univerziáda. Už teď se v Pogorje jezdí Světové poháry," pyšně vysvětluje. Na fotbal mezitím zapomněl. Oči mu jen září při diskuzích o kopcích, lyžích, hůlkách... „Jo jasně, lyžování je tu o dost populárnější než fotbal. Naše liga není dobrá," dodává a nechává se společně s přáteli vyfotit.
„Škoda, já myslel, že přijde fotografka, a on je to fotograf," stěžuje si při pohledu na obrazového dokumentátora TÝDNE Roberta Sedmíka. „Vy v Čechách máte nádherné holky, proč nemáte nějakou s sebou, sakra?" smutní.
ČTĚTE TAKÉ: Jak na Slovince? Čtenáři radí: Svěrkoše a tradiční beky 
„Cítím výhru"
V centru, hned vedle monumentálně magického františkánského kostela, je informační středisko. Uvnitř černovlasá, hezká a ochotná dívka. Symbol slovinské přívětivosti. „Fotbal? Ano, mám ráda fotbal, hodně moc," překvapuje. „Tady moje kolegyně jde přímo na stadion, ale pracovně," ukazuje na blonďatou spolupracovnici. „Já se budu dívat v televizi. Podle mě vyhrajeme. Nevím kolik, ale vyhrajeme," směje se. Podobný názor má i hotelová recepční Maria. „Cítím výhru," říká stydlivě a nechce nic dodávat.
Specificky aerodynamický stadion Ludski vrt je vyprodaný, Slovinci i přes masovou preferenci zimních sportů sem vždy cestu najdou. A dokážou vytvořit pekelný hukot.
Místní reprezentace v útulném kotli zatím s přehledem vyhrává. Není se co divit. Pokud slovinští soupeři ochutnají atmosféru města, nechce se jim pak snad ani běhat, makat, dřít. Jen zlehka klusat, relaxovat. Mariborský syndrom pohody je nebezpečně příjemný...
Foto: Robert Sedmík
